Pojďte s námi na procházku

Vystupujeme z autobusu, venku fouká čerstvý vítr, obloha je vymetená a nikde ani mráček. Beru si mikinu a bundu, do ruky kelímek s kávou. Na parkovišti stojí karavan se zmrzlinou a hned se tvoří fronta. 99 flake jde na dračku, ale kde jsou ty časy, kdy stála porce libru. Několik postav se pomalu kymácí k záchodkům, které jsou v malém domečku ve staroanglickém stylu na kraji parkoviště. Domlouváme se s řidiči, že popojedou asi čtyři kilometry dál a počkají na nás v Birling Gap. Čeká nás úžasná procházka po útesech Beachy Head.

Kam až oko dohlédne

Bílé skály lemují anglické pobřeží v délce mnoha kilometrů. Blížíte-li se ke břehům Albionu, vypadají jako rám starého obrazu. Občas je na vrcholu útesů vidět kostelík nebo nějaké stavení, sem tam skály ustoupí a po mělkém pobřeží se rozběhnou řady domečků. Plujete-li trajektem do Doveru, útesy vypadají, jako by někdo zakrojil bochník krajiny. Moře se každým rokem zakusuje hlouběji a hlouběji, pouhým okem lze rozpoznat, kde se naposledy část skály zřítila do moře. Doverské útesy, Beachy Head, Seven Sisters, Jurrasic Coast, to jsou všechno místa, kde bílé skály svítí do dálky. A my máme to štěstí, že svítí sluníčko a máme zhruba dvě hodiny čas.

Když jsou všichni připraveni, přejdeme silnici, kudy čas od času projede auto s výletníky, a vystoupíme na nejvyšší bod útesu Beachy Head. Rozhlížíme se po krajině a povídáme si o tom, co je vidět a kudy se vydáme. Jsme ve výšce asi 160 metrů nad mořem, ale v tomto místě se zdá, že se moře můžeme dotknout. Natáhnu ruku doleva a prsty si sáhnu na bílé domečky v Eastbourne. Otočím se doprava a vidím cestičku, jak se z kopce vine podél hrany pobřeží. Za zády se zvedá zvlněná krajina jižní Anglie, na několika zelených loukách se pasou ovce. Domlouváme se na tom, jakým způsobem půjdeme podél útesů – cesta je krásná, ale může být nebezpečná, a tomu se musíme vyhnout.

Beachy Head

Beachy Head jsou křídové útesy mezi městy Eastbourne a Brighton, které kolmo padají přímo do moře. Měkké horniny zde vznikaly zhruba před 60 – 100 miliony let, kdy tato oblast ležela na mořském dně. Odkryty byly až před cca 10 000 lety, kdy po poslední době ledové vznikl Lamanšský průliv a působením moře byla křída obnažena. Křídové útesy obecně podléhají velmi rychle erozi. Moře svou silou rozbíjí skály u paty útesu, narušuje strukturu skály, která se postupně odlupuje a odděluje a padá do moře. Časté jsou pády menších kusů křídy, ale příležitostně se zřítí i celá stěna o mocnosti až několika metrů. Tím, že se nejprve rozbíjí „pata“ útesů, je nebezpečné procházet se po jejich „hlavě“. Často se totiž vytváří převisy, které nakonec ztratí podporu a padají z velké výšky dolů. Proto si vždy pečlivě ujasňujeme, jak daleko od hrany útesů se můžeme pohybovat. Proto vždy dáváme velký pozor na to, aby nikdo nechodil až na okraj.

Dáváme se do pohybu a naše skupina se ihned rozděluje. Někteří studenti využívají gravitace a běží kupředu, jiní se kochají a schází za námi volným krokem. Domlouváme se s pedagogy, že já půjdu s jednou kolegyní vepředu a ostatní budou skupinu uzavírat. Je krásné počasí, nikam nespěcháme. Zastavujeme na prvním vyhlídkovém místě. V jinak rovné hraně útesu moře vyhloubilo obrovský zásek, skrz který je krásně vidět svítivě bílá stěna a pod ní v moři veliký červenobíle pruhovaný maják. Fotíme maják, pobřeží, sebe a všímáme si nedaleko schovaného křížku v trávě. Kdo to byl? Co se tu přihodilo za neštěstí?

Beachy Head je pro svou dostupnost a výšku skal oblíbeným místem sebevrahů. Ročně zde ukončí svůj život kolem dvaceti lidí. V místě působí Beachy Head Chaplancy Team, jehož dobrovolníci denně prochází po útesech a rozmlouvají s lidmi, kteří vypadají, že by mohli chtít skočit dolů. Zvláštností je to, že mnoho sebevrahů se pokouší projet s autem z nedaleké silnice a sjet do moře, tomu by měl ale v současnosti bránit i malý příkop, v nedávných letech vytvořená zábrana podél silnice.

Bowling na útesech

Vydáváme se na další cestu a čekají nás dvě hluboká údolíčka, která nám přehrazují cestu. Tráva je velmi nízká, je spasena ovečkami, vyšlapána turisty, nebo se jí nechce ve větru vystrkovat lístky? Povídáme si o úspěších anglických námořníků a připomínám studentům příběh o tom, jak Francis Drake hrál v Plymouth bowling se svými kapitány ve chvíli, kdy se blížila španělská neporazitelná armáda. Příběh o anglické chladnokrevnosti vzbudil zájem, vytahuji proto z batohu dětský pétanque, rychle vytvoříme čtyři družstva a bowlíme barevné koule z kopce a do kopce. Schováni před větrem užíváme slunečný den a za chvíli opět šlapeme vstříc dalšímu cíli.

Tím je Belle Tout Lighthouse, maják postavený na počátku 19 století. Je to jedna z výrazných a známých staveb na jižním pobřeží, které mimo jiné dokumentují to, jak se projevuje eroze křídových útesů. Maják se postupně ocital v ohrožení, tak jak moře ukrajovalo skálu pod jeho základy. V roce 1999 musel být přestěhován, jelikož hrozilo jeho zřícení do moře. Samotný přesun byl velmi zajímavý – celý 850 tun těžký maják byl postaven na jakési betonové kolejnice s ocelovým krytím, které bylo pomazáno tukem, a celý maják byl po nich postrkáván, až se usadil o 17 metrů dál. Na mnoho příštích let by tedy snad měl být v bezpečí.

Jako na výdrholci

U majáku strašně fouká. Není zima, ale vítr nás žene kupředu. Procházíme kolem mnoha křovisek, které vypadají, že se jim nechce růst. Stromky i křoví jsou ohnuté, je vidět, že dnešní vítr zde není výjimečný. Jakmile jsme za majákem, otevírají se nám další krásné výhledy. Na západě je Sedm sester, řada dalších nádherných křídových útesů, za nimi je vidět město Brighton a v dálce tušíme ostrov Wight. Nad mořem létají racci, krouží kolem nás a vítr je unáší. Najednou zahlédneme pohyb na zemi – králík! Všude je spousta děr, země je úplně provrtaná. Tak takhle to tedy je, ne moře, ale králíci nám ničí útesy :)

Pomaličku scházíme k parkovišti v Birling Gap. Těšíme se k moři, z parkoviště vede schodiště přímo na krásnou oblázkovou pláž. Já se těším na teplou kávu a doporučuji všem návštěvu zdejšího malého muzea. Většina dětí běží rovnou k vodě, malé vlny omývají různobarevné kamínky a slunce se opírá do skal, které zde překvapivě nejsou bílé, ale okrově žluté. My s pedagogy vcházíme do muzea, kde se dozvídáme nejen to, že skály tu ustupují moři neuvěřitelnou rychlostí až 80 cm za rok, ale i to, že na kopci nad námi bylo za druhé světové války malé letiště, které sloužilo jako místo záchrany pro piloty vracející se z nebe nad mořem na poškozených strojích.

Pomalu přichází čas odjezdu, svoláváme své ovečky, ještě rychle navštívíme čisté a bezplatné záchody, nastupujeme do autobusu a jsme spokojeni, že jsme prožili krásný den v přírodě. Na Anglii miluji spoustu věcí – historické budovy, monumentální katedrály, rušná města a milé a usměvavé lidi. Co má ale skutečné kouzlo, to je anglický venkov. A taková procházka po mořském pobřeží, ta Vás vždy osvěží. Až budete někdy plánovat cestu po jižním pobřeží Anglie, nezapomeňte do programu zařadit procházku, třeba právě po Beachy Head.

Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Autor: Richard Melichar, 5.2.2019

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.