Cestováním za poznáním

Tentokrát si dovolíme jen krátké zamyšlení o tom, čím se zabýváme každý den, tedy cestováním.

Prožíváme osmadvacátý rok, kdy již nejsou v naší zemi uplatňována nesmyslná pravidla, která by znemožňovala svobodné cestování. Nikdo nepotřebuje výjezdní doložku, není třeba pokoutně kupovat valuty a pasová kontrola je už dávno jen běžnou rutinou. Ba co víc, za posledních patnáct let už si mnohdy nebereme na cesty ani pas, stačí nám občanka v peněžence. Životní úroveň u nás dlouhodobě roste, lidé si mohou dovolit více různých požitků a cestování patří mezi ty služby, které rodiče svým dětem dopřávají.

V dnešní době překotného rozvoje internetu a moderních technologií, kdy celý svět je během vteřiny na dosah, není problém vidět fotografie úžasných světových památek a přečíst si o nich vše, co člověka zajímá. Přesto zájem o cestování neochabuje. Je to zřejmě i proto, že v přehršlích informací, videí a fotografií je čím dál tím obtížnější najít skutečnost; víc a víc vyvstává potřeba prožít vlastní zkušenost, udělat si svůj vlastní obrázek. A nejde zde jen o to vidět skvosty architektury na vlastní oči, jde o to zažít něco na vlastní kůži, vyzkoušet si to, že se domluvím vlastními silami, vždy je daleko zajímavější strčit vlastní nohu do studeného moře na Brightonské pláži a pak si dlouze čistit nohy od písku, než si číst na mobilu o tom, že je ta voda chladná a že měl někdo od soli olepené nohy.

Vlastní prožitek je na cestování to nejzajímavější. Každá generace má něco, na co se těší a za čím cestuje. Bývávalo, že když se přišlo na Trafalgarské náměstí, ozvaly se hlasy „tohle je ta Národní galerie? A opravdu jsou tam Slunečnice? A to je fakt originál? A můžeme se na ně jít podívat?“… dnes jsou priority jiné: „Je tu někde Primark? Budeme mít dost času na nákup? Jen dvě hodiny? Paní učitelko, víte, kolik tam je pater?“ Na jednu stranu je to úsměvné, na druhou pochopitelné. Každá doba přináší něco, co nás vzrušuje. A pokud je to zrovna právě teď Primark, pak si musíme uvědomit, že to vlastně zase tolik nevadí. Každý, kdo vstoupí do labyrintu regálů, se musí zorientovat, přečíst si ukazatele, cedule, najít si to, co jej zajímá, odpovědět na otázku, zda chce tašku, čím bude platit, vymotat se ven… ač je to z kulturního pohledu barbarství, nutno přiznat, že taková situace zřejmě přináší více příležitostí využití jazykových dovedností, než pohled na krásné, leč němé Slunečnice v Národní galerii :)

Cestování vůbec přináší nespočet příležitostí k osobnostnímu růstu. Orientace, jazyky, řešení nečekaných situací, samostatnost, kritické uvažování… to poslední je pro život v současné džungli internetu asi nejdůležitější. Schopnost utvořit si vlastní názor. Ať už třeba navštívíme impozantní Stonehenge, na které se těšíme díky fotkám v zapadajícím slunci a máme pocit, že je vysoké jako pětipatrový panelák, ve skutečnosti jsou kameny vysoké jako když si starší sourozenec vyleze na stoličku. Ale zvedat je… jak to Ti lidé tehdy dokázali?
Nebo si vezměme takový Londýn. Je to stále bašta anglického konzervatismu? Ale co Vás nemá! V obchodě Vás obslouží Ind s turbanem na hlavě, Pákistánec v šik módní košili, v hotelu na recepci je to samý Rus, na lodi povídaví Poláci, autobusy řídí černočerní černoši a Češi dělají barmany a číšníky. Londýn je jeden velký kotel, ve kterém se míchají všechny rasy a národy a nikde není čas na to ukazovat si na druhého prstem, u kamarádů je jedno, jakou řečí mluví a jak vypadají.
A co architektura v Londýně? Také mají hlavní slovo památkáři, kteří hlídají, aby mělo město tradičního ducha? Tak teď jste na to kápli. Londýn je plný moderních budov ve tvaru okurky, struhadla, plachty, lokomotivy, mostů ve tvaru vodoměrky nebo housenky, nad nádražím se klene střecha jako pavoučí síť a nejhezčí výhled na centrum města je z kavárny, která je vlastně tropickou zahradou na střeše stopadesátimetrové budovy ve tvaru telefonního sluchátka… Kdo tohle všechno zažije na vlastní oči, uši, nos a dotyk, tomu se napříště bude zdát Tančící dům nudný a obyčejný.

To, co na svých cestách prožíváme, vede k poznání. Že jsou lidé všude rádi veselí. Že všude je chleba o dvou kůrkách. Že se ulice v Londýně, v Paříži, nebo v Berlíně přecházejí stejně špatně jako ty v Praze. Že jsou anglické domečky strašně malé, protože lidí je hodně a prostoru málo. Že je v cizině draho nejen pro nás, ale často i pro místní. A naše zkušenosti také vedou k poznání sebe sama. Že se dovedu dorozumět i s pár základními slovíčky. Že když budu umět slovíček víc, dorozumím se lépe. A že když zahodím předsudky a strach, svět je docela pěkné místo k životu.

Žijeme v úžasné době plné možností. Celý svět je před námi otevřený jako kniha, ve které můžeme listovat. Vzdálenosti se zkracují, informace máme na dosah ruky, stačí si vybrat, kam se budeme chtít podívat. Važme si toho a využívejme každé příležitosti. To, co zažijeme na vlastní kůži, nám nikdo nevezme.


Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Autor: Richard Melichar, 18.9.2018

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.