Evropské řeky

Bývá to noční můra mnoha studentů: slepá mapa řek Evropy. V rámci školní výuky snad nemůže být nic nudnějšího!

A přesto každý z veletoků vypráví svůj příběh. Dává tvář krajině, kterou protéká, určuje atmosféru měst, skrývá dávná tajemství a je opředen mnoha pověstmi.

Pojďme se tedy podívat alespoň na některé z těch, které jsou s Evropou, jejím hospodářstvím, ale i kulturou neodmyslitelně spojené.

Náš kontinent se muže pyšnit hustou říční sítí, i když většina z veletoků je situována na jeho východě a protéká z větší části Ruskem. Zdroj řek se v Evropě v průběhu roku většinou mění, neboť protékají různými ekosystémy, ale obecně lze říci, že od severu k jihu se zmenšuje podíl vody z ledovců a sněhu na úkor srážkové vody. K důležitým faktům patří i skutečnost, že z osmdesáti procent rozlohy starého kontinentu je odváděna voda do Atlantiku, z 10 % území končí v Severním ledovém oceánu a zbytek spadá do tzv. bezodtokové oblasti Kaspického moře.

Volga

Mezi pětadvaceti nejdelšími řekami na světě lze v Evropě najít jen jedinou, a to Volhu. S délkou přes tři a půl tisíce kilometre zabírá šestnácté místo.

Většina jejího toku spadá do Ruska a jen 0,2 % zasahují do Kazachstánu. I proto bývá nazývaná páteří Ruska, duší Ruska či matkou Ruska a je považována za ruskou národní řeku. Vždy přinášela zdroj obživy pro množství lidí a svůj odraz zanechala nejenom v lidových písních, ale i v literárních dílech. Psal o ní Anton Pavlovič Čechov i Maxim Gorkij a snad každý zná slavný Repinův obraz Burlaci na Volze, zobrazující muže, kteří se živili tažením člunů proti proudu.
Úrodná oblast podél ní byla osídlena už v pravěku a po mnohá staletí řeka sloužila jako důležitá obchodní tepna. Její název pochází patrně z lotyšského výrazu znamenajícího “zarostlou řeku”, ale některá vysvětlení jej vztahují k severskému označení světla či slovanskému slovo vlga, tedy vlhkost.

Pramen Volhy se nachází v nadmořské výšce 228 metrů n.m. mezi Moskvou a Petrohradem na Valdajské vrchovině. Na okraji močálu tu několik pramenů vytváří jezírko, z nějž vytéká necelý metr široký potůček s vodou červeno-černého odstínu. Důležitost tohoto místa podtrhuje i malá dřevěná kaplička, ke které lze dojít po můstku.

Odtud pak Volha líně míří rychlostí dva až šest kilometrů v hodině s průměrným spádem 0,07 % zpočátku k jihovýchodu. Postupně nabírá na síle a stává se z ní i nejvodnatější řeka země. Od Dubny u Moskvy až po Volgograd ji přetínají přehrady, uspořádané do tzv. Velké volžské kaskády. Největší z nádrží je tzv. Samarská o rozloze 6420 m². Několik kanálů ji také spojuje s Baltským, Bílým, Azovským a Černým mořem.

U města Kazaně se pak Volha stáčí k jihu a u Volgogradu opět k jihovýchodu, kde vytváří deltu o rozloze více než 25 000 km². V přírodní rezervaci, která zde byla vyhlášená, žije sedmdesát druhů ryb a mnoho ptáků si zde našlo své hnízdiště.

Svou pouť Volha končí v nadmořské výšce 28 metrů pod úrovní světového oceánu, když ústí do Kaspického moře.

Život s touto řekou však není zcela idylický. Některé části jejího toku zamrzají na čtyři až pět měsíců v roce a během jarních záplav, které průměrně trvají dvaasedmdesát dnů, stoupá její hladina až o deset metrů!

Volha se stala i svědkem mnoha historických událostí. Např. roku 1918 se u Lipjag střetla Rudá armáda s Československými legionáři a v letech 1942 až 1943 proběhla neblaze proslulá bitva u Stalingradu.

Dunaj

Druhá nejdelší evropská řeka přetíná kontinent od západu na východ. V době Římanů tvořila z velké části severní hranici jejich říše a i dnešní pojmenování vychází ze jména římského boha Danubia.

„Evropská Amazonka“, jak bývá Dunaj často přezdíván, pramení dle tradice u městečka Donaueschingen v německém Schwarzwaldu. Toto místo je také vyznačeno kamennou zídkou. Pravdou však je, že řeka vzniká na soutoku říček Breg a Brigach v nadmořské výšce 672 metrů. Bez zajímavosti nezůstává ani fakt, že míří do Černého moře, i když její pramen je geograficky mnohem blíže nejenom k Severnímu, ale i Středozemnímu moři.

Dunaj protéká deseti zeměmi (a do jeho povodí jich spadá jednou tolik), napájí jej sto dvacet významných přítoků a při své cestě vytváří rozmanitou krajinu. Protíná Český masiv, Alpy, Karpatskou kotlinu, Valašskou nížinu a postupně se z něj stává veletok s mnoha rameny. Na některých místech dosahuje šířky až dvou kilometrů.

Za Východopanonskou pánví si Dunaj prorazil cestu skrze hory. Vznikl tak nejdelší říční kaňon v Evropě, zvaný Železná vrata, který odděluje Rumunsko od Srbska. V 70. letech 20. století právě tady vyrostla přehrada s 63 metrů vysokou hrází a hydroelektrárnou, která dle velikosti zabírá třetí příčku evropského žebříčku, hned po Kujbyševu a Volgogradu.

Dunaj s délkou toku blížící se třem tisícům kilometrů ústí jako největší přítok do Černého moře. Právě tady vytváří 3 500 km² rozlehlou deltu, jejíž větší část leží v Rumunsku, a která byla vyhlášena významnou přírodní lokalitou UNESCO.

Dunaj se může pochlubit i dalším prvenstvím. Jedná se totiž o řeku, na níž leží nejvíce hlavních měst na světě. A to rovnou čtyři: Vídeň, Bratislava, Budapešť a Bělehrad. Není tak divu, že svůj odraz nachází často i v umění. Vždyť kdo by neznal slavný valčík Johanna Strausse Na krásném modrém Dunaji?

Rýn

Tatíčku Rýne,
tvá voda plyne,
tam někde v dáli
se k moři valí, …
zpívají ve své parodické (později zakázané) písni Jiří Grossmann a Miloslav Šimek. Odraz Rýna v umění je však daleko častější a sahá až do dávné historie. Právě k této řece je situován nejznámější germánský epos Píseň o Nibelunzích a v rýnském údolí lákala lodníky svým zpěvem do záhuby i víla Loreley. „Otec Rýn“ představoval častý motiv především v období romantismu a jeho vyobrazení lze vidět na mnoha fontánách, pomnících a vlysech. K stále oblíbeným patří i čtyři pohádky Die Märchen von Rhein, které v letech 1810 až 1812 napsal Clemens Brentano, v nichž se čtyři nešťastní lidé snaží svým vyprávěním pobavit a obměkčit otce Rýna, aby získali zpět své milované, kteří se utopili.

Tok dlouhý skoro 1 240 kilometrů dostal svůj název patrně z keltského slova renos, neznamenající nic víc než „řeka“. Velký význam jí přikládali kromě Keltů i Germáni, kteří např. nořili své potomky do jejich vod, ať už k prokázání paternity, či pro jeho zocelení. Pro Římany tvořil Rýn spolu s Dunajem severní hranici jejich říše a představoval důležitou cestu do vnitrozemí.

I když Rýn Němci považují za svou národní řeku, pramení v největším švýcarském kantonu Graubünden v jihovýchodní části Švýcarských Alp. Poté se vydává na cestu pěti dalšími zeměmi, přičemž nabírá na síle díky množství mohutných přítoků, k nimž patří např. Aara, Neckar, Mohan, Mosela či Máza. Na své cestě se vine Kolínem nad Rýnem, Basilejí, ale ústí i do Bodamského jezera a vytváří slavné třiadvacet metrů vysoké Rýnské vodopády.

Přestože většina jeho toku vede hustě obydlenými průmyslovými oblastmi a stojí na něm množství vodních elektráren, jeho okolí je upravené často do podoby záplavových oblastí, které plní i rekreační funkci. Klíčová dopravní tepna, jejíž vodní stav se odráží např. v německé ekonomice, také po staletí tvořila hranici států, takže svahy kolem ní jsou poseté množstvím hradů a opevnění. K nim patří např. i hrad Stablech, na němž se roku 1349 konala svatba českého krále Karla IV. s jeho druhou manželkou Annou Falckou.

Labe

Přestože českou národní řekou je jednoznačně Vltava, nepatří tento tok ani zdaleka mezi významné evropské řeky. Do první patnáctky dle délky se z našich řek dostalo pouze Labe.
Ať už je to jakkoli nespravedlivé! U Mělníka, kde se obě řeky stékají, má Vltava totiž za sebou již o hodně delší cestu, a navíc je mnohem mohutnější! I přesto pokračuje společný jejich tok na severozápad pod jménem Labe.

Jeho název jsme převzali my i naši sousedé od Keltů. V jejich jazyce totiž výraz elb znamenal „velká řeka“ a z tohoto pojmenování vzniklo i německé jméno řeky Elbe.

Pramení ve výšce 1 386 m n. m. na Labské louce v Krkonoších. Jeho symbolický pramen patří k nejvyhledávanějším turistickým cílům těchto hor. Obklopuje jej kamenná skruž, u níž můžeme vidět i zídku s kovovými erby měst, kterými na své cestě řeka protéká, najít tu lze i dvě pamětní desky, věnované učiteli a propagátoru turistiky Janu Bucharovi, a od roku 2006 jej zdobí i dřevořezba ve tvaru ženského těla s názvem Alegorie vody.

Skutečný pramen je však o několik desítek metrů výš v místech, která jsou kvůli ochraně přírody nedostupná.

Po cestě Českou republikou protéká Labe několika unikátními přírodními celky, ať už se jedná o Národní park Krkonoše, CHKO České středohoří, CHKO Labské pískovce či Národní park České Švýcarsko. Naši zemi opouští v Hřensku v nadmořské výšce 115 metrů a pokračuje v Německu přes Saské Švýcarsko, Pirnu, Drážďany, Míšeň až k městečku Cuxhaven, kde se vlévá do Severního moře.
Devět set padesát kilometrů z celkové délky řeky 1 154 km je splavných. Vodní doprava tu funguje již od středověku, a není tak divu, že na Labi se nachází největší německý přístav Hamburk.

Od roku 1990 je také vynakládané velké úsilí o zlepšení čistoty a zvýšení kvality vody. To dnes již přináší výsledky, neboť se do řeky vrátily dříve vymizelé druhy, jako je losos, vydra říční či bobr evropský.

Rhôna

Žebříčku nejdelších evropských řek jednoznačně vládnou řeky ruské. Vždyť z první patnáctky jich územím Ruska protéká jedenáct! I tak se střední a západní Evropa může pyšnit toky v tomto srovnání kratšími, ale takovými, které utvářely a stále odráží kulturní základ našeho kontinentu. K těm delším patří např. s celkovou délkou 812 kilometrů Rhôna.

Nejvodnatější řeka Francie a druhý nejvodnatější přítok Středozemního moře (hned po Nilu) pramení ve švýcarských Urnských Alpách u obce Obergems v nadmořské výšce 2 210 metrů. Prudká bystřina, vytékající z Rhônského ledovce v masivu Dammastock se nakrátko stáčí k Ženevskému jezeru. Odtud pak směřuje západně k Lyonu, kde se vydává širokou Rhônskou nížinou na jih. Nad Arles se rozděluje a její ramena vytváří deltu o rozloze 12 000 km², kde vznikl mokřad Camarque, proslulý plameňáky, bílými koni a černými polodivokými býky.

Přestože tři čtvrtiny povodí Rhôny (o celkové ploše 95 500 km²) spadají do hor a řeku charakterizuje především alpský režim, na jejich březích mezi Vienne a Avignonem se rozkládá i slavná vinařská oblast Côtes du Rhône.

Díky množství vody se řeka stala významnou i z hlediska energetiky. V jejím povodí vzniká sedmdesát procent vodní energie ve Francii a na samotné Rhôně stojí jedenáct elektráren.

Seina

Zůstaneme-li ještě chvíli ve Francii, nemůžeme pominout řeku Seinu. S délkou 776 kilometrů rozhodně nepatří k těm nejdelším, ale díky faktu, že na ní leží jedna ze světových metropolí, zná její jméno snad každý.

Seina pramení na náhorní planině Langres u Dijonu, vzdálené vzdušnou čarou asi dvě stě kilometrů od Paříže. K francouzskému přístavu Le Havre, kde se vlévá do kanálu La Manche, to má při zběžném pohledu na mapu jen o necelých dvě stě kilometrů dál, ale při své cestě se stáčí a ohýbá, jako by si své putování chtěla co nejvíce užít. Díky tomu získala i své jméno, neboť výraz Seina pochází patrně z keltského výrazu pro klikatý, z nějž je odvozeno i jméno bohyně této řeky Sekany, jež převzali i Římané.

Díky čtrnácti řekám, které se do Seiny vlévají, má její povodí rozlohu 78 650 km², tedy srovnatelnou s územím České republiky. Protéká patnácti departmenty a za městem Rouen je splavná i pro velké oceánské lodě.

Temže

Stejně tak asi každý už slyšel název řeky, na níž vyrostl Londýn, přestože je její délka v rámci evropských veletoků spíše zanedbatelná.

Temže pramení asi kilometr severně od vesničky Kemble v malebné vysočině Cotswolds Hills v jižní Anglii. Přestože její tok dosahuje celkem jen 346 km, dá se přirovnat ke šňůrce spojující perly historie, architektury, ale i přírodní krásy. Na jejím břehu je možné vidět hospůdku ve Wolvercote z 12. století, louku Runnymede, na níž byla podepsána Magna Charta libertatum, tudorovský Hampton Court, ale i univerzitní město Oxford, královský hrad Windsor a kdysi největší přístav světa Londýn. Charakteristickou atmosféru anglického venkova na jejích březích dokonale vystihl Jerome Klapka Jerome ve své knize Tři muži ve člunu.

Za pozornost stojí i obrovský skok, který Temže v poměrně nedávné historii udělala. Zatímco v 50. letech 20. století byla považována za mrtvou, neboť v některých jejích částech dosahoval obsah kyslíku nuly, dnes se do ní vrátil život a v jejím ústí do Severního moře je dokonce možné vidět tuleně!

Jako svědkyni dějin si řeky užívají např. i novodobí mudlarks, tedy hledači v bahně. Na jejím dně během odlivu lze objevit takové poklady, jako jsou stříbrné mince, dýmky z 18. století, ale i ozdobný špendlík ze 16. století či zlatý knoflík z doby vlády Tudorovců.

Tak co? Může být putování po evropských řekách aspoň trošku zajímavé? Tak proč si nevyzkoušet, co o nich vlastně víte? Podaří se vám přiřadit správně řeku k městu, kterým protéká? Nebojte, bude se to týkat jen Evropská unie! S řešením si jistě poradíte, případně se ho dozvíte na našich zájezdech:)

Jednodušší verze:
Amsterdam
Berlín
Bratislava
Budapešť
Londýn
Paříž
Praha
Řím
Vídeň

Amstel
Dunaj
Dunaj
Seina
Spréva
Temže
Tibera
Dunaj
Vltava

A o trošku složitější verze:

Bukurešť
Dublin
Lisabon
Lublaň
Lucemburk
Madrid
Nikósie
Riga
Sofie
Varšava
Vilnius

Alzette
Dambovice
Daugava
Ìskăr
Liffey
Lublaňka
Manzanares
Neris
Pedieos
Tejo
Visla

Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Vloženo: 2.9.2020

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.