Kříže pro královnu Eleanoru

Příběh o neobyčejné lásce, která trvala až za hrob

Dnes vám povím příběh o neobyčejné lásce, která trvala až za hrob. Vlastně za tři. Byla tak silná, že ji můžeme vnímat i dnes, po více než sedmi stoletích. Můžeme ji dokonce vidět a můžeme si na ni i sáhnout - a to v samotném centru Londýna.

Středověké svatby většinou nebyly žádná selanka. Rodiče se domluvili, děti se vzaly. Často se svatby konaly ve věku, kdy ženich ještě spinkal s medvídkem a nevěsta netušila, že jednou bude běhat bez plenek. Často byl také mezi ženichem a nevěstou velký věkový rozdíl - dospělý král si vzal mladičkou princeznu. Ani ne tak pro své úchylné choutky, jako spíš proto, že k maličké nevěstě dostal velikou zemičku. Ostatně náš král Karel IV. by mohl o tom, jak sňatkem zvětšit panství, vyprávět. My se ale podíváme do doby, kdy ještě ani Karlův dědeček netušil, že značně netradičně ožení svého syna Jana s tehdy přestárlou dědičkou Českého království. Podíváme se do Anglie. Ale začneme raději v Gaskoňsku. Anebo rovnou v Normandii.

Normané v Anglii, Angličané ve Francii

Když se v roce 1066 stal anglickým králem normanský vévoda Vilém, nebyl v zemi vítán. Anglosaští velmoži podporovali Harolda, kterého jim ale Vilém u Hastings rozsekal na maděru. Vilém si s sebou z Normandie a z dalších částí dnešní Francie - především z Akvitánie - přivedl hordu bojovníků, většinou vyvrhelů, potomků Vikingů, prostě rváčů, kteří mu měli pomoci dobít Anglii. Slíbil jim za to velké pozemky a neomezené možnosti. Skutečně, po mnoha letech dobývání Anglie, kdy tito souhrnně označovaní Normané zemi dobyli (a lze říct i dobili), jedinými skutečnými vládci země byli francouzsky mluvící cizinci.

Jenže tito noví vládci Anglie odněkud pocházeli, měli své rodové državy, svá sídla a svá panství. Někteří se vrátili, jiní pendlovali, někteří zůstali v nové zemi. Každopádně král Anglie byl zároveň vévodou Normanským, ovládal Bretaň, srdce Francie (Le Mans, Angers a Tours) a celou Akvitánii, tzn. Gaskoňsko od Pyrenejí přes Bordeaux k Poitiers, Périgord a Auvergne. Sakum prásk přes půlku dnešní Francie. V průběhu 12. a 13. století ale docházelo k mohutné emancipaci francouzských králíčků, králíků a králů a ti postupně dobývali a obsazovali tyto rodové državy baronů, kteří přišli s Vilémem do Anglie. Těm se to samozřejmě nelíbilo a tlačili na anglického krále, aby situaci zachránil. Nepovedlo se. To, že angličtí králové ztratili prakticky veškerou půdu ve Francii, nebylo nakonec jen vinou nebohého krále Jana, který po bitvě u Bouvennes r. 1214 zůstal bez země, zato s věčnou a nelichotivou přezdívkou Bezzemek. Během sto padesáti let tak postupně přišli noví Angličané o všechno - až na Gaskoňsko.

Vilém Dobyvatel

Jindřich III. a Gaskoňsko

Gaskoňsko bylo v polovině 13. století poslední výspou anglického krále na jihozápadě Francie a odolávalo mnoha tlakům. Ze severu, z východu i z jihu se valili zájemci o vládu nad chudým, ale strategicky důležitým územím. Roku 1248 byl správcem Gaskoňska anglickým králem Jindřichem III. jmenován Šimon z Monfortu, ten, který o několik let později vedl druhou baronskou vzpouru proti Jindřichovi, a který v letech 1263-64 de facto ovládal celou Anglii, aby následujícího roku zahynul v bitvě u Eveshamu. Krátce po jmenování se objevily spory s králem a Šimon byl r. 1252 odvolán. Tím se ale stalo Gaskoňsko zranitelnější (Šimon byl přese všechno dobrý voják a administrátor) a hrozilo, že si jej sousedé rozporcují. V poslední chvíli zasáhl král Jindřich III. a zatáhl za záchrannou brzdu. Královskou záchrannou brzdu. Svatební brzdu.

Jindřich III. se jako správný křesťan své doby angažoval v dění na východě a po několika nezdarech svých partnerů plánoval vlastní křížovou výpravu do Palestiny. Nicméně člověk míní a život mění. Když už se schylovalo k zahájení výpravy, v Gaskoňsku vypukly nepokoje a do hry vstoupil kastilský král Alfonso X. Jindřich se bál reálné hrozby Alfonsovy invaze a začal jednat. Podařilo se mu domluvit mír a cenou za něj byla svatba prvorozeného syna a následníka anglického trůnu Eduarda s Alfonsovo nevlastní sestrou, Eleanorou Kastilskou.

Eduard I.

Svatba a věrnost až za hrob

V době svatby, 1.11.1254, bylo Eduardovi patnáct let a Eleanoře třináct. Eduard byl vyzáblý mladík a nic tehdy ještě nenapovídalo tomu, že se jej budou jednou bát široko daleko. Že se mu bude říkat Dlouhán, Kladivo na Skoty, že se postaví proti svému otci, že nechá zabít posledního velšského prince. A nikdo asi také netušil, že politický sňatek z rozumu na záchranu vzdálené země bude jedno z nejšťastnějších manželství středověku.

Přestože ve středověku bylo křesťanství všeobjímající a všeprostupující, křesťanské zákony byly pevně vštěpovány obyvatelům celé Evropy (a silou s různým výsledkem i nejbližšímu okolí mimo Evropu), ne všichni se vždy podle křesťanských zásad řídili. Zvláště ve vyšších společenských vrstvách se příliš nedbalo na sedmé přikázání. Levobočky se to u královských dvorů jen hemžilo a nutno říci, že o ně bylo mnohdy královsky postaráno. Mezi nejúspěšnější nemanželské děti historie patřil i náš starý dobrý známý Vilém, vévoda Normanský. Sám v dospělosti nadepisoval své listiny jako Wilhelmus cognomine bastardus - Vilém, zvaný bastard (bastard nebylo nutně pejorativní označení, znamenalo levoboček, tzn. z nemanželského lože). Často se také stávalo, že když manželský pár neměl potomky, muž prokázal svoji plodnost tím, že si vybral manželčinu služebnou a … prokázal plodnost. Eduard I. neměl žádné levobočky, nebo se o nich alespoň neví, což je ve své době velmi zvláštní a neobvyklé. (Zajímavé je mimochodem i to, že levobočky neměl ani jeho syn, Eduard II., u kterého to ale nebylo tím, že by nebyl své ženě nevěrný, jako spíš tím, že mimo manželské lože nevyhledával společnost dam, ale… ale to je jiný příběh.)

Eduard I. a Eleanora Kastilská

Z Palestiny do Walesu

Věrnost své ženě, kterou Eduard Eleanoře zachovával, není jediným důkazem jejich lásky. Většinu života trávili společně. Eduard hodně cestoval, účastnil se mnoha válečných výprav a vždy mu Eleanora stála po boku jako věrná žena a přítelkyně. O jejich vztahu se dochovalo i několik legend.

Asi nejrozšířenější a zároveň nejzajímavější legenda je ta, která říká, že svému muži zachránila život tím, že mu z rány vysála jed. Eduard se (již po konci baronské rebelie a po usmíření s otcem) vydal roku 1270 na osmou křížovou výpravu do Svaté země. Po smrti Ludvíka IX. Francouzského strávili Eduard s Eleanorou zimu na Sicílii a do Palestiny dorazili v květnu 1271. Výprava nebyla nijak zvlášť úspěšná, ale došlo během ní k vážnému Eduardovu zranění. V červnu 1272 byl dědic anglického trůnu napaden útočníkem a zraněn na paži zřejmě otráveným nožem. Rána se zanítila a princův stav byl velmi vážný. Eduarda zachránil lékař, který nakonec vyřízl otrávené maso z paže. Před tím bylo ale nutno dostat od princova lůžka štkající a úpějící manželku. Později vzniklá legenda o tom, že manžela zachránila Eleanora, která jed z rány vysála, se zřejmě nezakládá na pravdě, ale přesto patří ke krásným středověkým příběhům.

Eleanora cestovala se svým mužem i na další válečné výpravy. Podnikla například nebezpečnou cestu do severního Walesu, kde Eduard vedl druhou válku proti poslednímu velšskému princi Llywelynovi. Tato válečná kampaň byla velmi náročná a nebezpečná. Anglický král na podporu svých vojsk začal stavět mohutné hrady, které sevřely velšskou krajinu jako železný prstenec. Byly to tehdy nevídané pevnosti, na jejichž stavbě pracovalo mnoho tisíc dělníků z celé Anglie. Po porážce a smrti Llywelyna Eduard slíbil velšské šlechtě, že on sám se nestane králem Walesu, naopak, že jim dá prince, který se narodí v jejich zemi a nebude umět ani slovo anglicky. Vzápětí se na severozápadě Walesu, na novém hradě Caernarfon, narodil královně Eleanoře syn Eduard. Princ narozený ve Walesu, který neuměl slovo anglicky. I kdyby se tento krásný příběh nezakládal na pravdě a byl jen další legendou, pravdou je, že od té doby prvorozený syn krále získává titul prince z Walesu a je na hradě Caernarfon korunován.

hrad Caernarfon

Královnin odchod

Královna Eleanora byla zřejmě nejen krásná a vzdělaná, ale zřejmě i velmi silná žena. Během třiceti šesti let manželství porodila svému muži nejméně 16 dětí. Většina z nich se, bohužel, nedožila dospělého věku. Počátkem roku 1290 se královně Eleanoře přitížilo. V královských záznamech se nachází velké výdaje na léky, které ale zřejmě nepomáhaly. V létě r. 1290 se uskutečnila poslední větší cesta, kdy královna objížděla svá panství v severní Anglii. Král Eduard ji po většinu času doprovázel. Tato cesta ale probíhala výrazně pomaleji než ostatní podobné návštěvy. Královna byla slabá a postupně pro ni bylo obtížné cestovat. Její poslední zastávkou byla vesnička Harby nedaleko Lincolnu, kde 28. listopadu 1290 zemřela. Král Eduard byl po celou dobu po jejím boku. Tři následující dny byly dny smutku, kdy nesměla být v celém království uzavřena žádná smlouva, nebyla použita jediná pečeť, vše bylo podřízeno vzpomínce na milovanou královnu.

Eduard I. a Eleanora Kastilská

Přestože ve středověku nebyly neobvyklé tzv. dvojité pohřby, kdy se zvlášť uložilo tělo a zvlášť vnitřnosti zemřelého, tělo královny Eleanor bylo nezvykle pohřbeno na třikrát - její vnitřnosti byly uloženy v katedrále v Lincolnu, její srdce bylo převezeno do opatství Blackfriars v Londýně a její tělo bylo pohřbeno ve Westminsterském opatství. Převezení těla zemřelé provázelo procesí a cesta trvala třináct dní. Na dvanácti místech, kde král se svou zesnulou manželkou přenocoval, nechal Eduard v následujících letech postavit tzv. Eleanořiny kříže, památníky na svou milovanou ženu. Dne 17. prosince 1290 byla Eleanora Kastilská pohřbena ve Westminsterském opatství, nejprve vedle Eduarda Vyznavače, později dostala vlastní, bohatě zdobený hrob.

katedrála v Lincolnu

Dvanáct křížů na poslední cestě

Dvanáct Eleanořiných křížů, poutních zastavení, nechal král Eduard I. postavit v letech 1291-1294. Na jejich výrobě pracovali významní umělci tehdejší doby, například Alexandr z Abingdonu nebo William z Irska, kteří si na výrobu křížů „odskočili“ z prací na výzdobě Westminsterského opatství. Kříže tvořily masivní podstavce s bohatou figurální výzdobou, dříkem a vysoko umístěným křížem. Eduard se zřejmě nechal inspirovat ve Francii, kde podobná řada vznikla na památku krále Ludvíka IX., ale jako poutní místa takové stavby stály po celé Evropě. I když nejsou podobné stavby ve světě úplně neobvyklé, jako vzpomínka na zemřelou manželku je tento soubor uměleckých děl jedinečný.

Původně byly Eleanořiny kříže vztyčeny v místech Lincoln, Grantham, Stamford, Geddington, Hardingstone blízko Northamptonu, Stony Stratford, Woburn, Dunstable, St. Albans, Waltham, Westcheap a v Charing. Bohužel, dodnes se dochovaly pouze kříže v Geddingtonu, Hardingstone a ve Walthamu. Z některých ostatních se dochovaly fragmenty, některé byly zničeny úplně. Na místě kříže v Charing byl v 19. století vztyčen Queen Eleanor Memorial Cross, novogotický památník, který má připomínat královnu i místo posledního zastavení na cestě z Lincolnu do Westminsteru. Architektem tohoto zdobeného sloupu je Edward Middleton Barry, syn Charlese Barryho, architekta Westminsterského paláce. Ještě jedna zajímavost se váže k tomuto místu - Charing Cross. Legenda říká, že jméno Charing je odvozeno od francouzského „chére reine“, neboli drahé královny (míněno Eleanory), avšak jméno Charing se objevuje nejméně sto let před stavbou Charing Cross. Původ jména bude zřejmě ve staroanglickém „cierring“, což znamenalo ohyb (řeky Temže).

Příběh Eduarda I. a Eleanory Kastilské je v mnohém neobyčejný. Až pojedete do Londýna a budete bloumat po Trafalgarském náměstí, vzpomeňte si na ně a odskočte si na dvě minuty vzdálený Charing Cross. Před vstupem do nádraží stojí novogotický pomník velké lásce. Třeba vám změní pohled na Dlouhána, Skotobijce a přemožitele Welšanů, krále Eduarda I.

Na cestách po zajímavostech nejen Spojeného království se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Autor: Richard Melichar, 25.1.2018

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.