Slovenské perličky
Je to jen malá zemička v srdci Evropy, která jako kdyby stála zcela mimo vyhlášené světové turistické cíle. I přesto je třetí nejnavštěvovanější destinací českých turistů a svým návštěvníkům nabízí dechberoucí přírodní krásy, architektonické skvosty a pyšní se i mnoha unikáty.
Ti, kteří ji navštíví, si tu mohou užít teplý jih se Zlatými písky severovýchodně od Bratislavy či pohoří různé výšky. Mohou se nechat okouzlit nejvyšší slovenskou horou - Gerlachovským štítem, který se pne do výšky 2 655 m n. m., malebným okolím řeky Váh o délce 403 km, odpočinout si lze u umělé vodní nádrže Liptovská Mara, která zadržuje 360 milionů m³ vody, a nikdo by si neměl nechat ujít výlet k nejhlubšímu jezeru v této zemi - Velkému Hincovu plesu, které dosahuje hloubky 53,7 metrů.
Slovensko však skrývá mnoho dalších pokladů, které je radost objevovat.
Herľanský gejzír
Jedním ze slovenských unikátů je jedinečný hydrologický úkaz, který lze najít u vesnice Herľany. Ta leží v malebné krajině na úpatí Slanských vrchů asi třicet kilometrů východně od Košic. Gejzír, který tu tryská, představuje tzv. artézský pramen. Jedná se o podzemní vodu, která má díky nepropustnosti horní i dolní geomorfologické desky napjatou hladinu a při navrtání stříká s velkou silou nahoru. Často se vyskytují v poušti a dávají vzniknout oázám.
Pojmenování tohoto jevu odkazuje na severofrancouzské hrabství Artois, kde ve 12. století kartuziánští mniši tyto prameny vody hojně využívali. Herľanský gejzír se však liší od ostatních v tom, že leží na vulkanických vrších s ukončenou sopečnou aktivitou, a jeho teplota tak dosahuje jen 14 až 18 °C. Ještě nedávno se bylo možné dočíst, že se jedná o jediný studený artézský pramen v Evropě. Toto byla pravda do roku 1903 a poté i v letech 1957 až 2006. Dnes se však podobným úkazem může pochlubit i Německo u obce Andernach a několik pramenů stříká i na Islandu.
Ale zpět na Slovensko.
První zmínka o obci Herľany pochází z roku 1487. Patrně by zůstaly jednou z mnoha nevýznamných vesnic, kdyby roku 1764 neupozornil lékař Daniel Textoris na okolní léčivé prameny. Po jejich chemické analýze byly prokázány jejich balneologické účinky a z Herľan se na konci 18. století za vlády Josefa II. staly oblíbené lázně rakousko-uherské šlechty i měšťanů. V době svého největšího rozmachu nabízela vesnice svým návštěvníkům až pět set lůžek ve více než sto dvaceti pokojích.
Velká obliba lázní však s sebou přinesla nedostatek kapacity léčebných pramenů, a tak uherský ministerský předseda Július Andrásssy rozhodl o hledání nových zdrojů vody. Pověřen tím byl báňský inženýr Viliam Zsigmondy.
A právě on určil místo vrtu. 18. září 1872 se dostal do hloubky 172 metrů, odkud na pět minut vytryskl čtyřmetrový gejzír. Při dalším hloubení postupně nabýval na síle: 4. července 1873 voda zničila střechu vrtné věže ve výšce dvaceti metrů a 15. října 1874 se vrt dostal do hloubky 330 metrů a způsobil deset dnů trvající erupci vody.
Práce byly ukončeny ve 404,5 metrech roku 1875, odkud gejzír stříká dodnes.
Má už ale podobu fontány a obdivovat jej lze v areálu parku z 19. století. Postupně však ztrácí na síle a časy mezi erupcemi se prodlužují. Stříkat jej je možné vidět po dobu dvaceti až třiceti minut každých šestatřicet až osmatřicet hodin. I tak dosahuje závratné výšky zhruba dvaceti metrů a každou sekundu vychrlí kolem třiceti litrů vody.
Levočský oltář
Na východním Slovensku leží nádherné historické město Levoča, jehož centrum bylo roku 2009 zapsáno na seznam světového kulturního bohatství UNESCO. Dnes se jedná sice o krásné, ale nijak významné město, ale v dějinách tomu bylo jinak.
Po řádění Tatarů v polovině 13. století se začala Levoča vzmáhat a už roku 1271 se stala sídlem samosprávy čtyřiadvaceti spišských měst. A její význam stále stoupal, což se dodnes odráží v gotických i renesančních stavbách v jejím historickém srdci. K významnému rozmachu došlo i na přelomu 15. a 16. století. Tehdy se měšťané rozhodli, že pro reprezentaci města by bylo dobré zaplatit i novou výzdobu jejich chrámu.
Kostel, zasvěcený ochránci bojovníků, poutníků a dělníků apoštolovi Jakubovi, tu stál už od 14. století, ale měšťané mu umožnili získat novou pozdně gotickou podobu. A do doby přestavby spadá i úchvatný dřevěný oltář, který ve své době neměl obdoby.
Jako jeho autor byl povolán Mistr Pavel. Paradoxně až do 19. století bylo jeho jméno zcela neznámé, neboť roku 1550 zasáhl Levoču velký požár, při němž shořel i městský archiv. Až teprve v 70. letech 19. století byl náhodnou objeven nápis na jednom z náhrobků, kde byla zmiňována Markéta, vnučka, sochaře Pavla, autora oltáře. Existence tohoto umělce i jeho autorství pak bylo nepřímo doloženo několika listinami.
Mistr Pavel vytvořil z pozlaceného lipového dřeva šedesát levočských stop vysoký a dvacet levočských stop široký oltář (převedeno do námi užívaných jednotek se jedná o výšku 18,6 metrů a šířku 6,27 metrů). Řezbu dokončil patrně roku 1510, ale dalších osm let si nejvyšší dřevěný oltář na světě musel počkat na domalování.
Jedná se o dílo vskutku unikátní. Základem triptychového oltáře je světlá skříň se dvěma uzavíratelnými křídly, vyzdobenými biblickými výjevy. I při jejich uzavření je však možné obdivovat tabulkové malby. Všechny části do sebe přitom dokonale zapadají a při sestavení 4,3 metrů vysoké skříně nebyl použit jediný hřebík či šroub. V její spodní části se nacházejí i otvory s drážkami pro zasouvání sloupů.
Hlavní motiv pak určuje soustava kružnic a trojúhelníků, na nichž má každá část oltáře své přesně určené místo. Dominantu představují tři sochy, měřící skoro dva a půl metru, z nichž nejtěžší váží sto šedesát kilogramů. Zobrazuje Madonu s dítětem v náručí na půlměsíci s tváří démona. Panně Marii dělá společnost svatý Jakub, patron chrámu, a svatý Jan.
Předpokládá se, že na oltáři zanechal svou podobu i Mistr Pavel. Najít ji můžeme na tváři jednoho z apoštolů ve výjevu Poslední večeře na předělu oltáře.
Dle dobových kronik víme, že oltář byl rekonstruovaný zhruba každých sto let, a to v roce 1654, 1752 a 1861. Poprvé však byl rozebraný až v polovině 20. století. Tehdy jej silně poškodil červotoč a dlouho se hledalo, jak s ním zatočit. S originálním řešením přišli čtyři bratři Kotrbové z Brna. Ti postavili v kapli svatého Juraje speciální plynovou komoru, kterou naplnili nechvalně proslulým cyklonem B. Po třech týdnech „léčby“ byl oltář zachráněn a mohl být petrifikován a znovu smontován. Za tento nápad sourozenci tehdy dostali státní cenu.
Dubnické opálové doly
Poměrně neznámou novinkou pro mnoho návštěvníků Slovenska jsou rozsáhlé opálové doly ve Slanských vrších nedaleko Prešova.
Těžba je tu dokumentována už roku 1409 a ví se, že v 17. století se odtud dovážely kameny do sbírky Rudolfa II. V polovině 18. století zavedl Josef II. povolení těžby pro jediný subjekt, a tak se tu začali střídat různí nájemci.
Mezi ty nejdůležitější patří vídeňský klenotník Solomon Goldschmidt, který v dolech těžil v letech 1845 až 1880 a který uvedl opály na světové klenotnické trhy.
Zlaté časy však skončily roku 1875, kdy byl objeven nádherný opál v Austrálii. Slovenské doly tak začaly ztrácet odbytiště a v roce 1896 odešli poslední nájemci bratři Egerovci poté, co museli propustit sto padesát horníků. Stát potom i nadále snižoval jejich počet a roku 1922 byly doly uzavřeny.
Následovaly léta divokého rabování, až si celou lokalitu na začátku 90. let 20. století pronajala soukromá firma, která část ze 35 kilometrů podzemních chodeb zpřístupnila veřejnosti. Od roku 2015 tak mohou zájemci projít kilometr a půl dlouhý úsek štoly Viliam.
Na počátku prohlídky dostane každý plášť, helmu a svítilnu a spolu s průvodcem stráví v podzemí necelou hodinku. Během ní lze vidět opálové žíly, ale i dozvědět se vše o technice těžby a jejím vývoji. Nezapomenutelným zážitkem je průchod šestatřicet metrů dlouhou chodbou bez osvětlení, kde se dá orientovat jen po hmatu.
Na návštěvníky čeká i malé muzeum s ukázkami broušených opálů. Ten nejznámější se však nenachází tady, ale v Přírodovědeckém muzeu ve Vídni. Tento největší kus opálu na světě našli v korytu říčky Olšanky roku 1775. Je třináct centimetrů dlouhý, váží 594 g (tedy 2970 karátů) a pro své nádherné zbarvení byl pojmenovaný Harlekýn. Další ukázku místních kamenů je možné najít také mezi klenoty Napoleonovy rodiny. Císařovna Josefína se např. pyšnila šperkem s opálem zvaným Trojský oheň.
A čím je vlastně opál tak zvláštní? Z jeho definice to pro mnohé z nás moc jasné není: jedná se o amorfní hydratovaný oxid křemičitý, vznikající při nízkých teplotách. Jasnější už asi je vysvětlení, že je typický barevnou rozmanitostí a zároveň i schopností barvu měnit, což je zapříčiněno lomem světla na rozhraní mikroskopických částeček ve struktuře. Přesvědčit se o tom můžete při troše štěstí sami. Dubnické doly totiž nabízejí možnost za poplatek hledat po dobu jedné hodiny ve vymezené lokalitě.
Žitný ostrov
Přestože velkou část slovenského území zabírají do nebes tyčící se hory, může se tato země pyšnit i úrodnými nížinami. „Obilnicí Slovenska“ je přezdívaný největší říční ostrov v Evropě, nazývaný Žitný. Nachází se na jihozápadě země a dosahuje maximální nadmořské výšky 134 metrů.
Území elipsovitého tvaru o maximální délce 84 kilometrů a šířce od 15 do 30 kilometrů ohraničuje na jihu koryto Dunaje, na severu Malý Dunaj a na východě částečně Váh.
Obrovský náplavový kužel vytvořil tok Dunaje, když se prořezával Malými Karpatami a vstoupil do Malé dunajské kotliny. Není tak divu, že byl ostrov původně rozčleněn mnoha bočními rameny řeky. Jeho dnešní podoba však pochází především z konce 19. století, kdy obyvatelé upravili vodní toky.
Mimořádně úrodná krajina v kombinaci s mírným teplým podnebím lákala odnepaměti k osídlení. Už kolem roku 1300 př. n. l. tu žili Etruskové a archeologické nálezy tady dokázaly i pozdější přítomnost Římanů a Keltů. Předkové Slovanů se zde usadili až v 6. století.
Už tenkrát využívali poklidný tok Malého Dunaje k dopravě zboží i jako pohon mlýnských kol. Díky tomu se nám dochovaly unikátní technické památky, jako jsou vodní mlýny v Jelce, Tomášikově a v Dunajském Klátově či vodní kolo v Jahodové.
Srdcem Žitného ostrova je město Dunajská Streda. Právě tady také lze navštívit Žitnoostrovské muzeum, které sídlí v barokním Žltom kaštieli z 18. století. Za pozornost stojí i pevnostní město Komárno, nejdelší dřevěný most v Evropě v Kolárově či vodní dílo Gabčíkovo s elektrárnou a dvěma plavebními komorami.
Ostrov představuje také obrovskou zásobárnu podzemní vody a může se pochlubit mnoha termálními prameny, bohatými na minerály, o teplotě dosahující až 70 °C. Ty jsou využívány např. na koupalištích v Gabčíkově, Topoľníkách, ale i v Thermalparcích ve Veľkém Mederu či Dunajské Stredě.
Milovníci cyklistiky si tu mohou užít pohybu na dokonale rovných cyklostezkách. Prochází tudy i dvanáct set kilometrů dlouhá Dunajská cyklistická trasa, spojující německý Donaueschingen s Budapeští.
Geografický střed Evropy?
Uprostřed luk nedaleko vesnice Kremnické Baně v oblasti Kremnických vrchů asi třicet kilometrů od Banské Bystrice stojí bílý gotický kostelík, zasvěcený svatému Janu. Postaven byl ve 13. století a dnes už dávno neznáme důvod, proč vyrostl mimo obec. Teorií, ať už reálných či hodně zvláštních, existuje opravdu spousta, ale jako nejpravděpodobnější objasnění jeho polohy působí fakt, že sloužil jako svatostánek i věřícím ze šesti okolních obcí. Důkazy však o tom nejsou žádné.
Nádhernou zajímavostí tohoto kostelíka je fakt, že se nachází přesně na rozvodí. Voda ze severní poloviny střechy odtéká do povodí Váhu a z druhé do povodní Hronu.
I přes svůj prostý půvab by však tento kostelík zůstal zcela neznámý, kdyby nestál přesně tam, kde stojí. Je totiž považován za střed Evropy. U jeho západní zdi se nachází balvan, který označuje geografický střed našeho kontinentu, a vidět tu lze i tabulky připomínající historické mezníky státu.
S tím středem Evropy je to ovšem trošku složitější. Stejné označení lze najít na mnoha dalších místech, ležících v různých státech a vzdálených od sebe i stovky kilometrů. Problém totiž je v různých definicích geografických hranic. Počítají se i evropské ostrovy? Evropská část Ruska? Pevnina za přílivu či odlivu? Nebo je středem těžiště? Průsečík nejkratších vzdáleností k moři? Nebo nejdelších?
Díky tomu můžeme vidět střed Evropy v Litvě, na Ukrajině, v Německu a několik jich je i v České republice. Tak proč ho upírat právě Slovensku? Obzvláště, když leží na tak nádherném místě!
Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy
Vloženo: 3.6.2020
Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.
