Tajemství londýnského metra

Britové londýnské metro nenazvou jinak než „roura“, tedy anglicky „tube“. Pokud budete mít tu čest se s metrem v hlavním městě Spojeného království osobně seznámit, hned při první cestě pochopíte trefnost tohoto označení. Londýnská roura představuje v britské metropoli nejrychlejší a nejpohodlnější způsob dopravy a nese hned několik prvenství: jedná se totiž o nejstarší metro na světě, nejdelší evropské metro (čtvrté nejdelší na světě) a patří také k těm podzemkám, které přepravuje nejvíce cestujících – podle statistik je denně uskutečněno 2,7 milionu jízd metrem.

Jak to s rourou vlastně bylo

Přetížená londýnská doprava v polovině devatenáctého století donutila představitele města i anglické inženýry přemýšlet o vhodném řešení. Nápady byly různé, mluvilo se dokonce o vybudování železných průchodů přímo v ulicích, jimiž by mohly jezdit dopravní prostředky, aby tak uvolnily vozovky pro chodce. Nakonec však chytré hlavy naznaly, že s využitím nových technologií bude nejrozumnější přesunout dopravu do podzemí. Parlament souhlasil, a tak se bezmála čtyřicet tisíc nadšených cestujících mohlo v roce 1863 projet na první lince metra na světě, tzv. Metropolitan Railway mezi stanicemi Paddington a Farringdon v londýnském City. Ne všichni však podzemnímu systému důvěřovali – tehdejší takřka osmdesátiletý premiér Palmerston se odmítl metrem projet a zdůvodnil to tím, že „pro člověka jeho věku je záhodno zůstat nad zemí tak dlouho, jak jen to ještě bude možné.“

Jízda v prvních vlacích londýnského metra zpočátku nebyla zrovna příjemná – vlaky byly totiž taženy parními lokomotivami a ty první neměly navíc ani okna – proč taky, když v tunelu člověk stejně nic nevidí, tvrdili stavitelé. Novější vlaky pak již byly okny vybaveny, ale tato okýnka byla tak začouzená a špinavá od sazí, že postrádala veškerý smysl. První vlaky tak nebyly nic pro ty, kteří trpěli klaustrofobií, připomínaly totiž spíše jakési pojízdné vězeňské cely.
O pár desítek let později pak byla otevřena první elektrifikovaná podzemní dráha a v roce 1900 začaly jezdit první moderní dráhy metra. Takovou byla třeba nově otevřená linka Central, která se původně jmenovala Twopenny Tube (jízdenka totiž stála dvě penny). Zde se tedy poprvé setkáváme se známým označením „tube“, které se později přeneslo na celý systém metra.

Metro jako útočiště před nálety

V dalších desetiletích se metro neustále vylepšovalo, druhá světová válka však jeho rozvoji učinila přítrž. Londýn zažil celkem 101 denních a 253 nočních náletů nacistické Luftwaffe a prostory metra se staly jedním obrovským protileteckým úkrytem. Sčítání lidu v září 1940 ukázalo, že ve stanicích metra se tu noc ukrývalo neuvěřitelných 177 500 Londýňanů.
Zpočátku se lidé přicházeli ukrýt do metra čistě instinktivně a poté, co nálety v roce 1940 zesílily, nabylo skrývání v tomto podzemním úkrytu organizované formy: lidé si museli kupovat speciální vstupenky, prostory metra byly vybaveny 22 tisíci palandami, provizorním sociálním zařízením a fungovaly tu dokonce vlaky, které dodávaly občanům každou noc 7 tun jídla a 2400 galonů čaje a kakaa. Na určitých stanicích byla také k dispozici lékařská služba, na jiných se promítaly filmy, konaly koncerty a z některých stanic se za dob náletů staly malé knihovny či školní posluchárny.
V metru se za války nejen skrývalo, ale byly zde také vyráběny součástky pro válečné letouny a scházely se tu nejrůznější vládní organizace. Několik schůzek zde organizoval dokonce i Churchillův válečný kabinet.
Královna Alžběta II. poprvé cestovala metrem v květnu 1939 ještě jako princezna, společně se svojí sestrou, princeznou Margaretou, a jejich guvernantkou. Královské slečny tenkrát mířily do kantýny na zastávce Tottenham Court Road, kde měly sraz se svojí babičkou, královnou Mary, která jim chtěla ukázat, jak vypadá „skutečný Londýn“.
O bezmála třicet let později zaznělo v metru na lince Nothern Line poprvé naléhavé upozornění „Mind the gap“. Tedy: dejte si pozor na mezeru mezi vlakem a nástupištěm, která je na některých stanicích dost široká. S tímto pokynem se od té doby tisíce cestujících v londýnské podzemce setkává dnes a denně a větička tak tvoří jeden z jejich neodmyslitelných koloritů.

Labyrint schodů a výtahů

Během cestování v rouře si dosyta užijete schodišť, výtahů i eskalátorů. První eskalátor byl instalován na stanici Earl´s Court v roce 1911 a byla to tak převratná novinka, že lidé vážili cestu zdaleka, jen aby ho mohli vyzkoušet. Někteří se pohyblivých schodů báli a je dokonce evidováno, že dopravní podnik zaměstnával jistého Bumpera Harrise s umělou nohou. Náplní jeho práce bylo jezdit po eskalátorech nahoru a dolů celý den, aby ustrašeným cestujícím dodával odvahu a ukázal, že pokud tuto moderní vymoženost může používat on, tak to zvládnou všichni. Dnes už jsou eskalátory běžnou součástí londýnské podzemky a uvádí se, že jeden takový eskalátor z hlediska „najetých kilometrů“ objede v průměru dvakrát týdně celou zeměkouli.

Pozor, v rouře straší!

Linky londýnského metra vedou na několika trasách přes jámy, ve kterých byly pohřbeny oběti moru. Někteří lidé se domnívají, že duchové tímto ustavičným rušením ze spánku nejsou příliš nadšení, a tak v metru pravidelně straší. Mimo to existují zprávy pasažérů o krvelačných řevech na stanici Farringdon – to prý o sobě dává vědět Anne Naylorová zavražděná na této stanici v roce 1758. Stanice Covent Garden zase proslula duchem jistého Williama Terrise, který tudy občas prochází a pak zase náhle záhadně mizí. Jsou dokonce známy případy pracovníků metra, kteří kvůli chudákovi Williamovi na Covent Garden odmítli pracovat.

Ztracené prsní implantáty

V prostředcích londýnské městské dopravy se měsíčně najdou stovky zapomenutých věcí. Mezi nejčastější nálezy patří klíče, počítače, mobilní telefony, kufry a – pokud zrovna prší – také deštníky. V roce 2010 bylo v metru nalezeno více než 38 tisíc knih, na 29 tisíc tašek a 28 tisíc kusů oblečení. Nejcennější nálezy byly bezesporu hodinky Rolex a taška s deseti tisíci librami v hotovosti. V síti metra byla ale zapomenuta také sekačka na trávu a dokonce lidské lebky – ty tu odložil jeden profesor, který je užíval jako pomůcku při svých přednáškách. Jistý plastický chirurg dokonce při cestě na kliniku zapomněl v metru prsní implantáty.
Pokud něco v metru ztratíte, máte možnost se ke svému majetku přihlásit do tří měsíců. Když tak neučiníte, jsou předměty darovány britskému Červenému kříži či Armádě spásy. Z mobilů a počítačů bývají vymazána data a pak jsou přístroje vydraženy.

Písnička na závěr

Předtím, než se příště dáte na cestu londýnským metrem, zkuste si na Youtube pustit písničku Every Tube Station Song mladého britského komika Jaye Foremana. Ten v ní vyjmenovává všech 270 stanic londýnské roury a vy tak máte možnost přenést se do ní ještě před tím, než vůbec nastoupíte do vlaku. Tak tedy šťastnou cestu a mind the gap!


Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Text a foto: Barbora Klementová

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.