Evropské kolonie

Řekne-li se slovo kolonie, většině z nás se vybaví Anglie, která po staletí ovládala, a tím i využívala velkou část světa. V Evropě však bylo kolonizačních mocností mnohem více a u většiny z těchto zemí mají jejich bývalé kolonie vliv i na jejich dnešní podobu.

Kolonie – co to vlastně je?

Chceme-li však mluvit o koloniích, je potřeba si vysvětlit základní pojmy.

Výraz kolonie označuje závislé území, které patří jinému státu, ale není součástí jeho kontinentálního území. Liší se od dominia, což jsou politicky autonomní (či poloautonomní) celky, které patřily v letech 1907 až 1948 do tzv. Britského impéria. Sem spadá např. Irský svobodný stát, Austrálie, Kanada či Nový Zéland, ale i státy, které získaly svou nezávislost až po druhé světové válce, jako je např. Srí Lanka, Indie, Keňa či Pákistán.

Pojem kolonie se liší i od ne zrovna lichotivého označení satelitní stát. V tomto případě se jedná o zemi se silnou vazbou na (většinou) silnější stát. K typickým příkladům patří země sovětského bloku před rokem 1989.

Proces rozšiřování vlády mimo vlastní území má mnoho důvodů. K těm nejdůležitějším patří získávání zdrojů, ale i přísun pracovní síly a v neposlední řadě také získávání nových trhů pro odbytiště svých výrobků.

O kolonialismu můžeme hovořit už v dobách starých Řeků, kteří kolonizovali Středomoří. Mezi nejznámější řecké kolonie patřily třeba Syrakusy. Ovšem nejdůležitějším mezníkem z pohledu moderních dějin a zároveň tohoto článku se jednoznačně stal rok 1492, kdy janovský mořeplavec Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Díky tomu vlastně okamžitě vznikly obrovské koloniální říše Španělska a Portugalska, kterým v polovině 16. století začaly konkurovat Anglie a Francie. O století později se námořní, a tím i koloniální velmocí stalo Nizozemí. Své kolonie však měly i ostatní evropské státy ležící u moře.





Zatímco původně evropské země zaměřovaly svou pozornost a Severní a Jižní Ameriku, v 19. století se jejich zájem obrátil spíše k Asii a Africe.

20. století

Velkou změnou prošel kolonialismus ve 20. století. Ještě roku 1930 představovaly kolonie 85 % povrchu Země a britsko-francouzské kolonie hojně vznikaly i mezi světovými válkami. Roku 1947 však došlo k dekolonizaci Indie, v 50. letech 20. století Jižní Ameriky a v následujícím desetiletí i Afriky.

Mnozí historikové řadí k posledním kolonizátorům i Sovětský svaz, který ke svým územím ve střední Asii přistupoval jako ke své kolonii a zcela o nich rozhodoval.

Pojem kolonie dnes představuje spíše symbol nesvobody, ale kvůli objektivitě je nutné poznamenat, že do koloniálních zemí často přišla s evropskou nadvládou i díky katolickým misionářům lékařská péče a vzdělání.

Španělsko

Počátky španělského kolonialismu spojuje většina lidí s objevením Ameriky. Pravdou však je, že už roku 1402 kastilský král kolonizoval Kanárské ostrovy.





Teprve v rámci pozdějších průzkumných plaveb v 15. a 16. století pak Španělé vyslali Kryštofa Kolumba, aby našel západní cestu do Východní Indie. Vlastnictví nově objeveného kontinentu potvrdila Španělsku i papežská bula z roku 1493.

Poté se na cesty vydávali tzv. conquistadorové, tedy objevitelé, kteří neměli problém si nová území podmaňovat násilím. K těm nejznámějším patří Hernán Cortéz, který pro Španěle ovládal Aztéckou říši, či Francisco Pizarro, který dobyl říši Inků a založil město Limu.

Jedna z nejstarších a největších koloniálních říší však začala ztrácet už v polovině 17. století a její rozpad přišel po válkách o španělské dědictví. Poslední území Španělé vlastnili do roku 1898, kdy jej jako důsledek španělsko-americké války museli postoupit USA.

Dnes k jeho teritoriím patří jako autonomní společenství Kanárské ostrovy a tzv. Španělské severoafrické državy, města Ceuta a Melilla a několik malých ostrůvků na marockém pobřeží severní Afriky.

Britské Impérium a Commonwealth

Pozůstatek Britské koloniální říše lze vidět v organizaci zvané Společenství národů (Commonwealth). Vzniklo v 60. letech 20. století, kdy většina kolonií této ostrovní země získala samostatnost. Dnes je jeho členem třiapadesát samostatných států a závislá i teritoriální území pod správou Spojeného království, přičemž v patnácti z nich je hlavou státu britský monarcha. Královna Alžběta II. tak vládne více než dvěma miliardám lidí.

Kromě Austrálie, Kanady, Nového Zélandu a mnoha dalších sem patří i evropské ostrovy Malta a Kypr, kde se dodnes nepřehlédnutelně zachovaly prvky britského vlivu.





Počátky britské kolonizace je nutno vidět v dobyvatelské politice anglických králů. Anglie již ve 13. století dobývá Wales a později Skotsko, podniká invazi na Irský ostrov, průběžně od 11. do 15. století ovládá různá území v dnešní Francii a konečně za Jindřicha VII. začíná budovat velké loďstvo. V 16. století, za vlády královny Alžběty, Walter Raleigh a Francis Drake přepadávají španělské lodě a poráží španělskou neporazitelnou Armadu. Francis Drake je druhým člověkem, který obepluje zeměkouli a během své cesty objevuje Californii, kterou zabírá pro anglickou korunu.

Cílem anglických výbojů byla především severní Amerika, r. 1587 Walter Raleigh založil první osadu Roanoke ve Virginii (Virginie = panenská země, pojmenována podle panenské královny Alžběty), r. 1607 vznikl Jamestown (podle krále Jakuba), r. 1620 odpluli do severní Ameriky Pilgrim fathers na lodi Mayflower. Mimo východního pobřeží od Newfoundlandu až po Floridu Angličané cílili na tzv. Britskou západní Indii, tzn. ostrovy Jamaika, Barbados, Bahamy a další.

Po Americké revoluci a vzniku Spojených států v r. 1783 se Britská aktivita v severní Americe omezila na Kanadu, ale zároveň dochází k velké expanzi v ostatních částech světa, zejména v Asii, Oceánii a později v Africe. Roku 1788 byla založena trestanecká kolonie Sydney, rychle následovalo osídlení Austrálie a Nového Zélandu, což způsobilo pokles původního obyvatelstva o více než 60%.

Zajímavá situace byla v Indii – od počátku 17. století se o obchod starala anglická Východoindická společnost. Primárně šlo o obchod, ne o kontrolu území. Po ozbrojených střetech a po bitvě u Palásí r. 1757 ale společnost převzala kontrolu na Bengálskem. Po hladomoru r. 1770 více a více přebírá kontrolu stát a během 19. století došlo k úplné kolonizace Indie Británií. Roku 1876 se královna Victoria stala Indickou císařovnou.

Britská kolonizace Afriky proběhla až na konci 19. století, vše začalo v podstatě až stavbou Suezského průplavu. Britové r. 1875 koupili od zadluženého egyptského chediva všechny akcie společnosti Suezského kanálu a po povstání nacionalistů v Egyptě r. 1882 Britové obsadili i samotný Egypt. To jim otevřelo cestu dále na jih. Roku 1898 došlo k tzv. fašodskému incidentu, kdy se v Sůdánu střetla snaha Britů o propojení severu s jihem se snahou Francie propojit západ s východem. Francouzi, kteří byli obecně v horší pozici, ustoupili a stáhli se.

Zatímco v některých částech světa získávala Británie koncem 19. století ještě nové kolonie, jinde o ně postupně počala přicházet. Především tam, kde britští kolonisté převažovali nad domorodým obyvatelstvem, docházelo ke změně statutu z kolonie na dominium, tedy zemi s vlastní správou, ale společným panovníkem. Prvním dominiem byla od r. 1867 Kanada, následovaly Austrálie (1901), Nový Zéland (1907), Newfoundland (1907) a Jihoafrická Unie (1910).

Po polovině 20. století došlo také k osvobození dalších států, kde příkladnou roli hrála Indie, která se osvobodila r. 1947 především díky hnutí vedenému Mahátmou Gándhím. V rychlém sledu následovaly Barma, Cejlon a na přelomu 50. a 60. let Malajsie, Kypr, Malta, v Africe Ghana, Nigérie, Tanzánie, Uganda, Keňa, Zanzibar a další země.

Pozůstatky francouzské koloniální říše

V moudrých knihách (a samozřejmě na wikipedii) se lze dočíst, že francouzština je románský jazyk, kterým mluví jako svou první řečí sto patnáct milionů osob. Podíváme-li se na mapu, zjistíme, že kromě samotné Francie se jedná o Severní Ameriku a hlavně severozápadní Afriku. Několik francouzsky mluvících zemí lze najít i v jižní Asii a vynechat nelze ani Francouzskou Polynésii a Madagaskar.





Celý koloniální systém Francie se začal rozpadat stejně jako ten britský po druhé světové válce, přičemž proces dekolonizace vyvrcholil v 60. letech 20. století. Dnes zůstává pod správou této země jen část zemí. Označeny jsou zkratkou DROM-TOM a rozmístěny jsou po celé zeměkouli. Najít je můžeme v devíti časových pásmech. Pět z bývalých kolonií má v současné době status francouzských regionů a počítají se jako běžné území Francie (Guadeloupe, Martinik, Guayana, Réunion a Mayotte).

Speciální status soukromého vlastnictví státu má jen neobydlený Clippertonův ostrov v Pacifiku, který je tradičně řízen přímo hlavou státu.

Portugalsko

Přestože se jedná o relativně malou zemi na okraji Evropy, patřilo v minulosti Portugalsko ke koloniálním velmocím. Není divu, neboť právě odtud pocházeli světoznámí mořeplavci jako Vasco da Gama či Pedro Álvares Cabral. Právě tento muž také objevil Brazílii, která se stala nejvýznamnější portugalskou kolonií.

K nejstarším územím spadajícím pod nadvládu Portugalska patřila Madeira, kterou si Portugalci přisvojili už roku 1419. V letech 1580 až 1834 získal tento ostrov status kolonie a dnes se jedná o autonomní region. Podobně se to mělo i s Azory. Ty byly v letech 1427 až 1776 portugalskou kolonií, poté vystřídaly několik územně správních statutů a roku 1976 se staly samostatným portugalským regionem.





Největší slávy a rozkvětu dosáhla Portugalská koloniální říše v 15. a 16. století, kdy spravovala území v Africe, Americe i jihovýchodní Asii. Devět z těchto zemí je dnes sdruženo pod názvem Comunidade dos Países de Língua Portuguesa, tedy Společenství portugalsky mluvících zemí. Mimo Portugalsko a Brazílii sem patří například Anglola, Kapverdy nebo Mosambik.

Nizozemsko

Ve výčtu velkých koloniálních říší nelze opomenout Nizozemí. V 16. století země rychle bohatla a začala hledat nova odbytiště svých výrobků. K objevování a získávání nových území však tento stát využíval zcela nový nástroj: soukromé subjekty. Tím největším a nejznámějším se stala Sjednocená východoindická společnost, kterou roku 1602 založili bohatí obchodníci z Amsterdamu.
Zpočátku zástupci těchto firem uzavírali smlouvy s lokálními vládci o pronájmu území, postupně je však začali i odkupovat. Za zboží vyměnili i ostrov Manna-hatta, na kterém vzniklo tzv. Nové Nizozemí s hlavním městem Nový Amsterdam. Později jej znovu vyměnili s Brity za Nizozemskou Guyanu a v oněch místech vznikl dnešní New York.





V 18. století však Nizozemí zchudlo, v důsledku čehož se začal zmenšovat i rozsah jeho kolonií a v letech 1949 až 1975 pak země přišla o všechna svá území. Z nich se postupně staly např. Srí Lanka, Maledivy, Indonésie, Mauritius, ale i Panenské ostrovy, Trinidad a další státy.

Součástí Nizozemského království však jako samostatné země zůstávají Aruba, Svatý Martin a Curaçao a přímo jedním z obvodů Nizozemska se speciální statusem jsou ostrovy zvané Karibské Nizozemsko.

Belgie

Velmi negativní zvuk má dodnes kolonialismus v sousední Belgii. Roku 1885 byl zřízen nový stát Kongo, který patřil přímo belgickému králi. Leopold II. jej pojal jako zdroj svých příjmů – bohatství, spočívalo především ve slonovině a přírodním kaučuku. Na kaučukových plantážích museli všichni obyvatelé pracovat jako otroci, přičemž při nesplnění kvót je čekala smrt či useknutí rukou. Lidský život tu neměl cenu a po léta tady probíhal masakr místních. Brutální zacházení skončilo vyšetřováním mezinárodní komise na počátku 20. století.

Pozůstatky belgického kolonialismu lze ale najít i ve Rwandě a Burundi, a dokonce i v čínském Tchien-ťin.

Německo

Mnohé Evropany překvapuje fakt, že své kolonie mělo i Německo. Koloniální říší se však stalo až se vznikem císařství roku 1876.

O osm let později byla založena státní Německá východoafrická společnost, která však byla dlouhodobě prodělečná. Když se karta začala obracet, přišla první světová válka. V jejím důsledku na základě Versaillské smlouvy byly německé kolonie rozděleny mezi vítězné mocnosti. Dnešní Tanzanie připadla Spojenému království, Kamerun a Togo Francii a Rwanda a Burundi Belgii a další území připadla Japonsku, Jihoafrické unii, Austrálii i Novému Zélandu. Mimochodem, o africké Togo na Zlatonosném pobřeží projevilo zájem i nově vzniklé Československo.

Norsko, Švédsko, Dánsko

Své kolonie vlastnily i evropské severské státy. Nejstarší z nich spadají až do 13. století.

Dánsko ovládalo tzv. Dánskou Indii, kterou později postoupilo Spojenému království, Dánskou západní Indii, která připadla USA či Dánské zlaté pobřeží. Dnes se koloniální minulost odráží v dánských autonomních regionech. Od roku 1948 to jsou Faerské ostrovy a od konce 70. let 20. století Grónsko.





Norsku dříve patřily Orkneje a Shetlandy. Ty však dánský a norský král Kristián I. poskytl roku 1468 jako záruku za věno své dcery Markéty, když si brala skotského krále Jakuba III. Věno však nikdy nebylo vyplaceno, a tak dnes tyto ostrovy přináleží ke Spojenému království. Od 13. století také k norským koloniím patřil Island, ale roku 1918 se proměnil v samostatný stát.

Švédové ve srovnání s okolními státy vyráželi mnohem dále. Po třicetileté válce se z nich stala evropská velmoc, která si začala dělat zálusk i na zámořská území. Ovládla tzv. Nové Švédsko na území dnešních USA, opevněné osady na pobřeží Guinejského zálivu, Guadalupe či karibský ostrov Svatého Bartoloměje. Právě jeho hlavní město Gustavia je pojmenované po švédském králi Gustavu III.

Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Vloženo: 29.10.2020

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.