Kurská kosa

Zeptáte-li se většiny Čechů, jestli máme v Evropě poušť, většina zavrtí hlavou. A přece se tu najde několik písečných oblastí. A k těm nejzajímavějším patří Kurská kosa.

Už název této oblasti nám o ní může hodně napovědět.

Slovo kosa označuje úzký dlouhý písčitý výběžek pevniny do moře. Ano, opravdu svým tvarem připomíná žací nástroj. Na našem kontinentu jich můžeme najít hned několik: u Azovského moře, na severozápadě Černého moře a na jižním a jihovýchodním pobřeží moře Baltského.

Slovo Kurská pak odkazuje na jeden z mnoha baltských národů. Víme o nich, že se usadili podél východního pobřeží Baltského moře a v 9. až 12. století prosluli jako schopní obchodníci, mořeplavci, ale i piráti. První zmínku v dějinách o nich lze dohledat v roce 675, ale po středověku jejich stopy v historii zcela mizí.

Kurská kosa je tedy úzký poloostrov při jihovýchodním okraji Baltského moře, který odděluje Kurský záliv od Baltu. Osmadevadesát kilometrů dlouhý pruh pevniny je politicky rozdělen mezi dvě země. 52 kilometrů na severu přináleží Litvě a jižní část spadá do ruské Kaliningradské oblasti. Při pohledu na mapu je tak jasné, že přístup z Litvy je sem jen trajektem, který pluje z třetího největšího města země Klaipėda.

Jak kosa vznikla?

Podíváme-li se na mapu podrobněji, určitě nás napadne, že tento podivný geomorfologický útvar vznikl prostě odtržením od pevniny. Pravda je však úplně jiná.

Dle lokální pověsti kosu vytvořila bájná Neringa. Dívka tohoto jména se narodila jednomu z místních rybářů. Rostla do nesmírné krásy, ale … rostla a rostla a rostla… až se z ní stala obryně, obdařená obrovskou silou. I když se jí sousedé vysmívali, nikdy nikomu neodmítla pomoc. Do krásné, milé a dobromyslné dívky se zamiloval sám bůh moře. Když odmítla jeho žádost o ruku, seslal na pobřeží dlouhé silné bouře, kvůli nimž rybáři přišli o obživu. Přestože ze svého neštěstí obviňovali Neringu, ta nezahořkla a ve své zástěře několik dní přenášela písek, aby postavila hráz, která by ochránila přístav.

Věda zvaná geomorfologie však nabízí jiné vysvětlení vzniku kosy.

Před více než sto třiceti tisíci lety začaly ustupovat poslední ledovce doby ledové. Tím vznikla zvlněná morénová planina, jejíž prohlubně se zaplnily jezery a celou oblast před asi šesti tisíci lety zalilo Litorinové moře, pojmenované podle hojného výskytu plže littorina littorea.

Za další jsou pak zodpovědné především hlubinné mořské proudy, které přenášely písek. Jeho část se totiž začala usazovat na podmořských pahorcích, až zhruba před pěti tisíci lety vystoupily z vody první písečné vrcholy. Ty nejenomže vytvořily poloostrov, ale určily i jeho charakter.

Co tu vlastně najdeme?

Jednu čtvrtinu plochy poloostrova, širokého od čtyř set metrů do skoro čtyř kilometrů, zabírají písečné duny. Vrchol většiny z nich se pohybuje ve výšce čtyř až dvanácti metrů, ale na okrajích lze vidět duny dosahující až 67 metrů. Ta nejvyšší z nich leží u obce Pervalka a jmenuje se Vecekrugas. Z jejího vrcholu se nabízí nádherný výhled do širokého okolí.

Kurská kosa se může pochlubit i divokými bílými plážemi, ale sedmdesát procent její plochy zabírají lesy. I když tomu tak ne vždycky bylo.

Kdyby se vám podařilo cestovat v čase a navštívili byste kosu ve 13. století, spatřili byste hluboké lesy, tvořené především břízami, jilmy, lípami a duby. Ty se však rozhodli vykácet členové řádu německých rytířů, čímž odstartovali velký problém. Na prázdném prostoru začala obrovská eroze v důsledku silných větrů, které obnažily písečné duny. Písek zasypal čtrnáct vesnic.

I když se objevily snahy o řešení, v 18. století tu stále ještě převládaly písečné přesypy. Proto byla roku 1768 vypsána veřejná soutěž, jak zkázu zastavit. Vyhrál ji projekt profesora wittenberské univerzity Johanna Daniela Titia, jehož princip lze shrnout velmi jednoduše: zalesňovat, zalesňovat, zalesňovat.

Díky tomu došlo během poslední dvou set let ke zpevnění velké části přesypávající se půdy a sedmdesát procent poloostrova je v současné době zalesněno. Dnes se však nejedná o původní dřeviny, ale převažují borovice a břízové hájky. Na základě podivných tvarů jejich kmenu se tu často mluví o tančících lesích.

I přesto se v důsledku západního větru pohybují duny průměrnou rychlostí půl až pět kilometrů za rok směrem ke Kurskému zálivu.

Dá se tu vůbec žít?

I když to pro Středoevropana vypadá podivně, Baltská Sahara, jak je poloostrov nazýván, je osídlena už po staletí. Zatímco však dříve přinášel obživu rybolov, dnes je tu základem hospodářství cestovní ruch. A peníze přináší i místní naleziště jantaru, které je jedním z největších na světě.

V litevské části kosy se nacházejí čtyři vesnice, spojené pod společným názvem Neringa, odkazujícím na legendární bohyni. Největší z nich Nida je staromódní městečko, založené v 15. století. Leží jen kousek od ruských hranic. V dříve rušném letovisku mohou turisté obdivovat tradiční dřevěné chatky z 19. století, zdobené větrnými korouhvičkami. A za návštěvu stojí i Etnografické rybářské muzeum či Muzeum jantaru.

Jen je potřeba se připravit na poměrně rušné místo! Žije tu sice jen dva tisíce stálých obyvatel, ale každoročně Nidu navštíví až padesát tisíc turistů. Kráse tohoto místa neodolal ani německý spisovatel Thomas Mann, který si tu pořídil letní byt, a roku 1968 tu strávil léto i Jean-Paul Sartre.

Velkým lákadlem je i Vrch čarodějnic u osady Juodkrantė. V borovicovém lese tu jsou umístěny dřevěné sochy vytvořené lidovými umělci. Znázorňují různé čarodějnice, ďábly, démony a další nadpřirozené bytosti. Za vesnicí lze také vyšplhat na vyhlídkovou plošinu, z níž je možné sledovat hnízdiště volavek šedých i největší litevskou kolonii kormoránů.

Proč sem jet?

Kurská kosa láká nejenom unikátní krajinou, ale svým návštěvníkům nabízí i mnoho zajímavostí a aktivit. Na své si tady přijdou milovníci vodního lyžování, rodiny s dětmi mohou vyrazit na plavbu na tradiční rybářské lodi, v zimě si tu lze vyzkoušet rybaření na ledu. Za návštěvu stojí Námořní muzeum, delfinárium, příjemná promenáda podél zálivu v Juodkrantė či maják na vrchu Urbas. U Nidy se do výšky 52 metrů tyčí duna Parnidis, jejíž vrchol zdobí čtrnáct metrů vysoké žulové sluneční hodiny se starým litevským kalendářem.

Křehká krása poloostrova postupně mizí. I proto byla Kurská kosa zapsána roku 2000 na seznam světového dědictví UNESCO v kategorii kulturní krajiny.

O devět let dříve tu také vznikl národní park o rozloze 265 km², z čehož 125 km² zabírá ochrana život v Baltském moři a 42 km² ochrana zálivu. V rámci parku se lze projít po dunách po dřevěných chodnících.

I když to tak nevypadá, v nehostinné krajině žije velké množství zvířat. Mezi sedmatřicet druhů savců patří srny, divočáci, ale i losi a hranostajové, z dvou set druhů ptáků lze jmenovat např. orla mořského a pozorovat taky je možné i čtyři sta sedmdesát druhů motýlů.

V různorodosti si nezadá ani místní flóra. Mezi devět set šedesát druhů rostlin, které se tu vyskytují, patří i mnoho vzácných, jako je např. vřesovec čtyřřadý, zimozel severní či hrachor přímořský.

Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Vloženo: 27.6.2020

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.