Londýnská mlha

Jak to bylo s Londýnskou mlhou aneb zabiják hrachová polévka

Je Londýn město navždy zahalené mlhou?

Londýn a mlha, to je spojení, které patří jednoznačně k sobě. Nejen díky Sherlocku Holmesovi, Jacku Rozparovači, nebo Alfrédu Hitchcockovi a jeho Příšernému hostovi, ale tak nějak podvědomě tušíme, že v Londýně je prostě mlha, a když už je někde mlha, tak by měla být hlavně na blatech anebo v Londýně. Když jedeme do Londýna, bereme si deštník a zároveň doufáme, že nebude moc hustá mlha a my uvidíme většinu ze slavných památek. Ale kdo jste Londýn navštívili, jistě jste byli překvapeni, že se žádná mlha nekonala. Dokonce většinou ani nepršelo, že?

Nebylo tomu tak ale vždy. Mlha se v Londýně v minulosti skutečně vyskytovala a nebyla to jen tak nějaká obyčejná mlha, byla to přímo hrachová polévka. V polovině dvacátého století se ale situace změnila a mlhy i polévky zmizely. Počkat, říkáte si, co nám to tu vykládáte? No tak se na to podíváme šířeji. Od 12. století, kdy se Londýn začal rozrůstat, většina domů topila v krbech nejprve dřevem, ale brzy i „měkkým“, většinou nekvalitním uhlím. Londýn leží v mělkém údolí řeky Temže a kombinace místního mikroklimatu s množstvím kouře stoupajícího z tisíců komínů způsobovaly tvorbu toho, čemu dnes říkáme smog. Všudypřítomné saze pak vzduch zbarvily do žlutohněda, což místním připomínalo hrachovou polévku, podle které také londýnské mlhy pojmenovali pea soup nebo pea soup fog. Jen pro vysvětlení - hrachová polévka se běžně nevařila z čerstvého, zeleného hrachu, ale z uskladněného hrášku, který, pokud jej nezmrazíte, (a ve středověku mrazničky nebyly běžně na londýnských trzích k dostání), není zelený, ale okrový či nahnědlý.

Kde se vzalo tolik smogu?

Od počátků masové industrializace v osmnáctém až do poloviny dvacátého století byl Londýn poháněn a vytápěn především uhlím. Představte si město s milióny obyvatel, kde se v každém domě topí uhlím nejméně v jednom krbu. Pokaždé, když se lidé potřebovali ohřát, do vzduchu vyletělo obrovské množství sazí a kouře. Jistě, většina toho ihned vystoupala do výšky, kde vytvořila šedivou, ale jinak zdánlivě neškodnou čepici nad celým městem, nebo ji dokonce rozfoukal vítr, ale v častých případech takzvané teplotní inverze docházelo k tomu, že kouř byl uvězněn v ulicích a způsoboval husté, špinavé, nehybné mlhy. Opravdu, Londýn a mlha staly se nerozlučným spojením, stejně jako Dr. Jekyll a pan Hyde, nebo Laurel a Hardy, jen to bylo trošku méně vtipné. Pokud jste v devatenáctém století přijeli do Londýna, buď jste viděli mlhu, nebo Londýn.

Přestože o kvalitě ovzduší se již delší dobu vedly velké debaty a nebylo sporu o tom, že znečištěný vzduch v Londýně (ale i v dalších aglomeracích Spojeného království) je zdraví nebezpečný, nikdo s tím nic nesvedl. Velmi hloupou se jeví argumentace, která vedla k dlouhotrvajícímu statu quo, kdy velcí znečišťovatelé tvrdili, proč by právě oni měli zavřít své továrny v Londýně, když většina znečištění pochází z obrovského množství soukromých domů, a zároveň obyvatelé těchto domů se ptali, proč by zrovna oni měli investovat velké peníze na přestavbu krbů na čistá paliva, když velké továrny i nadále chrlí do vzduchu nečistoty. Výsledkem bylo, že nikdo neustoupil a všichni si dále kazili ovzduší. Před 65 lety se tak začal psát tragický konec londýnských mlh.

Velká, opravdu Velká mlha

Nezvykle studené počasí, předcházející Velké mlze, nutilo od konce listopadu 1952 Londýňany spalovat větší množství uhlí než obvykle. Poválečné uhlí, které směřovalo do domácností, bylo obzvláště nízké kvality, protože dražší, kvalitní uhlí směřovalo na export, a z nekvalitního paliva se do vzduchu dostávalo zvýšené množství oxidu siřičitého. Ve městě také naplno pracovaly zdejší tepelné elektrárny Fulham, Battersea, Bankside (dnes galerie Tate Modern), Greenwich a Kingston upon Thames. Odhady britské Meteorologické kanceláře uvádějí, že denně se do vzduchu ze všech zdrojů znečištění dostalo přes 1000 tun kouřových částic, 140 tun kyseliny chlorovodíkové, 14 tun sloučenin floru a 340 tun kysličníku siřičitého, který se mohl proměnit v 800 tun kyseliny sírové. Další odhady uvádí, že situaci mohlo paradoxně zhoršit i zavedení filtrace sazí na elektrárně Battersea, čímž se mohlo do vzduchu dostat více oxidu siřičitého. K tomu všemu bylo nutno připočítat běžnou dopravu, ale také kouř z parních lokomotiv a zplodiny z dieselových autobusů, které nahradily dřívější elektrické tramvaje.

4. prosince 1952 se nad bezvětrným Londýnem usadila anticyklóna, která způsobila teplotní inverzi - studený a nehybný vzduch byl uvězněn pod pokličkou teplejšího vzduchu. Tak se utvořila mlha plná sazí z domácích komínů, výfukových plynů městské dopravy, kouře z továren a elektráren. Přítomnost asfaltových částic sazí dala mlze žlutočernou barvu, a na světě byla další, tentokrát hodně hustá "pea soup", neboli hrachovka.

Přestože Londýn byl zvyklý na časté mlhy, tentokrát přišlo něco neobvyklého. Mlha hustá tak, že by se dala krájet, nehybně halila Londýn po několik následujících dní. Viditelnost byla místy jen několik metrů, takže doprava byla extrémně nebezpečná a lidé se cítili jako slepí. Autobusová doprava se zastavila, fungovalo jen metro. Sanitky přestaly jezdit, nemocnice radily pacientům, aby se na nezbytná ošetření dopravili sami. Kouř pronikl i dovnitř obydlí, ve velkých místnostech byla podobně jako venku zhoršená viditelnost, takže byla hromadně rušena veřejná produkce jako koncerty a promítání filmů, zrušeny byly také veškeré venkovní sportovní akce. 6. prosince mlha zhoustla tak, že viditelnost se snížila na cca jeden metr, což znamenalo, že lidé neviděli ani na chodník a při chůzi museli šoupat nohama, aby nezakopávali o obrubníky. Prakticky se zastavila veškerá doprava a z Londýna se stalo město duchů.

Během Velké mlhy v Londýně kupodivu nepropukla žádná panika, neboť Londýňané byli na mlhy zvyklí, nicméně následné statistiky uvedly, že mlha zapříčinila více než 4 000 úmrtí, většinou velmi malých dětí nebo starších osob, často s předchozími dýchacími potížemi. I několik měsíců poté, co se mlha rozptýlila, zůstala zvýšená úmrtnost. Dnes se odhaduje, že celkové počty těch, kteří zemřeli v přímé souvislosti s Velkou mlhou, byly více než 12 000, přičemž více než 25 000 lidí mělo další trvalé zdravotní potíže. Jako nejčastější příčiny úmrtí byl uváděn zápal plic a bronchitida (zánět průdušek).

Konec londýnských mlh

V roce 1954, už dva roky (!) po Velké mlze, byl přijat zákon (City of London Act) omezující spalování paliv produkujících škodlivé látky. V roce 1956 byl konečně prosazen tzv. Clean Air Act, důležitý zákon v podstatě zakazující použití pevných paliv pro vytápění domácností v Londýně. Postupně byla přijata řada dalších zákonů a právních předpisů, které upravovaly vytápění nejen v Londýně, ale i v dalších městech Spojeného Království. Postupně byly také uzavřeny tepelné elektrárny v Londýně a obecně se začal klást důraz na kvalitu životního prostředí. Byl to ale právě zákon z roku 1956, který zajistil, že v Londýně se mlha stala nedostatkovým zbožím. V krbech se již nesmělo topit uhlím, dřevem ani rašelinou a většina jich byla postupně přestavěna na krby plynové nebo elektrické. Tak přestal z milionů londýnských komínů stoupat dým a mlha se definitivně přestěhovala z ulic na filmové plátno a stránky knih.

Londýn ekologický

Až pojedete do Londýna, ať už sami na rodinný výlet, nebo s Vašimi studenty, žádná „hrachovka“ Vás jistě nečeká. Možná zmoknete a budete-li mít štěstí, možná uvidíte skutečnou mlhu, ale zcela jistě se nemusíte bát, že byste se jí udusili, nebo že by Vás přepadl záchvat bronchitidy. Londýn, jakkoliv je městem plným aut, autobusů, lodí a letadel, přistupuje k životnímu prostředí s maximální odpovědností. V roce 2003 byl zaveden tzv. „London Congestion Charge“, poplatek za vjezd do centra města, který měl za úkol snížit množství automobilů v srdci města, a v roce 2008 byla zavedena tzv. „Low Emission Zone“, poměrně rozsáhlá zóna, do které mají zakázaný vjezd vozidla nesplňující nejnovější emisní limity. Autobusy i vozidla taxi se při zachování tradičního vzhledu mění na elektromobily, v Londýně se nově otevírá množství cyklostezek, od roku 2010 je v centru provozována služba sdílení bicyklů, kdy k dnešnímu dni je v centru k zapůjčení více než 13 600 jízdních kol… Třešničkou na environmentálním dortu měl být Garden Bridge, most pouze pro pěší, který měl vypadat jako park s obrovským množstvím vysázených stromů, keřů a květin, nicméně tento projekt byl ukončen pro potíže s financováním.

Každopádně Londýn je městem úžasných nápadů, z nichž mnohé jsou skutečně realizovány. My, návštěvníci, se můžeme těšit na to, čím nás v budoucnosti překvapí :)

Na cestách po zajímavostech nejen Spojeného království se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Autor: Richard Melichar, 30.10.2017

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.