Vincent van Gogh v Provence

Jak nádherné je slunce uprostřed léta! Dopadá na mou hlavu a nepochybuji o tom, že se z něj zblázním!

Tato prorocká slova pronesl Vincent van Gogh při svém relativně krátkém, ale o to intenzivnějším a dozajista osudovém pobytu v Provence. Jak se sem ale vlastně tento Holanďan dostal?

Životní křižovatky

Vincent van Gogh se narodil 30. března 1853 v nizozemském městě Zundert v provincii Severní Brabantsko. V šestnácti letech byl dán do učení ke strýci, který obchodoval s obrazy. Za odměnu za dobře odvedenou práci jej přeložili do Londýna, kde se však vášnivě zamiloval. Bohužel dívka byla zasnoubená a van Gogh se dočkal nepříjemného odmítnutí. To u mladíka vyvolalo hlubokou krizi, která se odrazila i v jeho pracovním nasazení, takže byl z galerie propuštěn.

Útěchu našel v bibli a brzy začal působit jako misionář v belgickém Borinage. S bídou horníků v tomto chudém kraji se sžil natolik, že rozdal vše, co měl. Včetně postele. Jeho přístup se však u nadřízených nesetkal zrovna s nadšením, a tak byl znovu propuštěn, tentokrát za nedůstojné chování.

Právě tady však začal malovat. Jeho hlavním tématem se staly především vesnické náměty, což se u okolí nesetkalo s valným přijetím.

Rok strávil v Haagu a poté se vrátil domů na jih Nizozemska, kde vznikla jeho první kompozice, dnes slavný a drahý obraz Jedlíci brambor.

Ani tady však dlouho nezůstal a vydal se do Paříže, proslulé uměleckou atmosférou. Jeho malby ani vznětlivá povaha však nenašly uznání ani ve městě proslulém uvolněným duchem. Navíc ho ruch metropole obtěžoval a brzy začal toužit po místě, kde by mohl tvořit v klidu v přírodě po celý rok.

Právě tehdy mu Henri de Toulouse-Lautrec vylíčil krásy Provence, a tak jednatřicetiletý van Gogh nastoupil 19. února 1888 na pařížském nádraží na vlak směrem na jih.

A o den později vystoupil v Arles.

Trable a zase trable

Předpokládá se, že van Gogh v Arles neplánoval zůstat, ale zastavil se tu jen na cestě do Marseille. Tam však nikdy nedorazil a v tomto úchvatném historickém městečku zůstal osmnáct měsíců, během nichž vytvořil více než dvě stě pláten a stovku kreseb.

Zpočátku se krátce usadil v hotelu Carrel v Rue de la Cavalerie, poté si pronajal pokoj v Café de la Gare a od září bydlel ve slavném žlutém domě s kavárnou na náměstí Place Lamartine. Kávu si na tomto místě můžete dát i dnes, ale dům byl postaven zcela nově, neboť ten původní nepřestál druhou světovou válku.

Vincent van Gogh toužil na jihu založit uměleckou skupinu zneuznaných umělců. Jediný, kdo za ním však přijel, byl (po úpěnlivém naléhání Vincentova bratra a donátora Thea) malíř Paul Gauguin. Oba dnes věhlasní umělci však prožívali velké rozpory, které vyvrcholily v prosinci téhož roku, kdy Gauguin oznámil, že odjíždí.

Dodnes se zcela přesně neví, co se stalo, ale té noci se van Gogh objevil v nedalekém nevěstinci a jedné z prostitutek předal kapesník, v němž bylo zabaleno jeho ucho. Vzápětí byl hospitalizován s diagnózou akutní mánie a delirium.

Další hospitalizaci si okolnosti vynutily hned v lednu a v únoru 1889 a brzy poté bylo jeho obydlí na základě petice devatenácti sousedů zapečetěno. Van Gogh skončil znovu v péči lékařů.

Nemocnice, v níž v Arles pobýval, se ve dvacátém století přeměnila na L´espace Van Gogh, tedy kulturní centrum, věnované životu a dílu tohoto génia. Samotná budova vznikla v 16. století jako hlavní městská nemocnice a v roce 1835 byla rozšířena kvůli epidemii cholery o tři křídla. Její zahrady jsou dnes upraveny do podoby známé z van Goghova obrazu Le Jardin De l´hôpital D´Arles.

Ledová voda a věčný zpěv cikád

Na jaře 1889 se van Gogh rozhodl k přesunu do sanatoria. 8. května proto za doprovodu arleského pastora Frédeérica Sallese vystoupil z vlaku ve stanici Saint-Rémy-de-Provence a drožkou dojel do kláštera Saint Paul de Mausole, vzdáleného od centra města asi jeden a půl kilometru.

Jeho název odkazuje na mauzoleum na nedalekém archeologickém nalezišti z doby antiky. Římané tady hojně využívali pramen, zasvěcený bohyni Valetudě, a i po jejich odchodu se sem zdaleka sjížděli poutníci, kteří se modlili za své zdraví.

V 10. století tu pak vyrostl klášter, v němž nacházeli útočiště lidé odmítnutí společností, především mentálně a psychicky nemocní.

Roku 1789 během Velké francouzské revoluce byl celý komplex, postavený v románsko-provensálském stylu s předním průčelím z 18. století a čtvercovou zvonicí v lombardském slohu, zestátněn, ale brzy poté jej koupil doktor Mercurin, který zde založil psychiatrickou kliniku. Ta si rychle získala skvělou pověst.

Není tak divu, že Vincent van Gogh zamířil právě sem. V kraji na úpatí pohoří Alpilles, plném olivových hájů a cypřišů, strávil malíř skoro rok.

Stejně jako ostatní pacienti se podroboval léčbě, k jejímž základním prostředkům patřil pobyt ve vaně s ledovou vodou. Kromě svého pokoje mohl využívat i další, který mu sloužil jako ateliér. I tak se ale musel podrobit přísnému režimu sanatoria: po budíčku v 5.30 následovala v 6.00 snídaně, během níž byly vydesinfikovány pokoje, a v 7.00 se konala mše. Poté následovala práce na farmě, v kuchyni či v dílně.

Van Gogh se tu však těšil z velké výjimky. Pod dozorem ošetřovatele mohl vyrážet na procházky po okolí a malovat. Sluncem rozpálená krajina a hlasitý zpěv cikád jej inspirovaly k vytvoření sto padesáti obrazů, mezi něž patří i jeho nejslavnější díla, jako je Hvězdná noc, Cypřiše, Truchlící stařec či Olivové háje.

Smutný konec smutného génia

Roku 1906 zdědil sanatorium nový majitel. Ten celý komplex budov i s okolními pozemky věnoval Kongregaci sester svatého Josefa z Vesseaux z Ardèche s podmínkou, že zde musí být zachována psychiatrická klinika. To je kromě období první a druhé světové války dodržované dodnes, takže i v současné době mohou zájemci navštívit jen část kláštera. K vidění je rajská zahrada, obklopená úchvatnou křížovou chodbou, levandulový záhon, stará kuchyně, ale především slavný pokoj, zrekonstruovaný dle obrazu Vincenta van Gogha.

Sám malíř ze Saint-Rémy-de-Provence odešel po necelém roce pobytu 16. května 1890 a usadil se v Auvers-sur-Oise nedaleko Paříže. V té době mu zbývaly jen dva měsíce života a jeho smrt je obestřena záhadou. Ale to už je jiný příběh.

Jiný most na jiném místě

Provensálská krajina se na van Goghových obrazech objevuje velmi často. Nápadný je i motiv zvedacího mostu, který lze vidět na čtyřech olejomalbách, čtyřech kresbách a jednom obraze malovaném vodovými barvami.

Dostal se k němu vlastně náhodou. Zpočátku spíše studoval ženy, které u něj praly prádlo, a až později ho zaujal samotný most.

Vybudovaný byl v první polovině 19. století přes kanál spojující Arles se Středozemním mořem. Jeho oficiální název zněl Pont de Réginelle, ale známý byl spíš dle svého majitele jako Pont de Langlois.

K mostu, který dnes všichni znají jako Van Goghův most, míří množství obdivovatelů umělcova díla. Má to však jedno velké ALE! V roce 1930 byl původní most nahrazen železobetonovou konstrukcí, kterou ještě ke všemu zničili ustupující Němci na konci války. Ti za sebou doslova spálili všechny mosty kolem kanálu. Zachován zůstal jediný, a to v městečku Fos-sur-Mer v zálivu Fos.

Jenže do Arles přijíždělo stále více a více turistů, kteří se ptali po místech, která znali z obrazů. V roce 1959 proto padlo rozhodnutí rozebrat tento jediný dochovaný most a nahradit jím ten slavný neexistující de Pont Langlois. Ukázalo se však, že na původním místě už stát nemůže, a tak jej znovu postavili na jihu od Arles několik kilometrů od originální lokace.

Současný Le pont Van-Gogh je tedy zcela jiný most, než známe z obrazů, na úplně jiném místě. I přesto sem jezdí mnoho milovníků géniova díla, kteří se mohou potěšit atmosférou tohoto nádherného místa.

Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Vloženo: 27.2.2020

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.