Ludvík II. Bavorský
Příběh je to známý a jasný.
Šílený král neunesl fakt, že jej zbavili trůnu, zastřelil svého psychiatra a sám se utopil.
Ale co když to všechno bylo trošku/úplně jinak?
Kdo to vlastně byl?
25. srpna 1845 se na zámku Nymphenburg v Mnichově narodil korunnímu princi Maxmiliánovi II. Bavorskému a korunní princezně Marii Frederice Hedvice Pruské prvorozený syn. Pokřtili jej jako Ludwiga Friedericha Wilhelma.
O tři roky později přišel na svět jeho mladší bratr Ota I. Pro náš příběh by byl zcela nepodstatný, kdyby… v osmdadvaceti letech nebyl prohlášen za duševně chorého.
Oba dva pocházeli z bavorské větve Wittelsbachů. Jedná se o starý šlechtický rod, který byl s vládou této země spojený více než sedm set let. Jeho kořeny sahají až do 10. století, i když současné jméno je doloženo až o dvě století později. Vychází z názvu rodového sídla, které se pne nad údolím řeky Paar u Aichachu.
Jeho příslušníci získali třikrát titul císaře a krále Svaté říše římské a mnoho z jejich potomků lze najít na trůnech dalších evropských zemí. Patřila sem např. i rakouská císařovna Sisi, která Ludvíka hojně navštěvovala. Možná je spojovala skutečnost, že ani jeden tak nějak nezapadal do zaběhnutého společenského systému a patrně si rozuměli i ve snaze uniknout realitě.
Ve slavném rodě Wittelsbachů však vyčnívá i množství duševních chorob a podivínského chování.
zámek Linderhof
Když to krále nebaví…
Ludvík nastoupil na trůn po smrti svého otce v březnu roku 1864 ve svých osmnácti letech a rozhodl se být moudrý a mocný král. Už o dva roky později se však ukázalo, že to nebude tak jednoduché.
Roku 1866 totiž Rakousko začalo válčit s Pruskem. A protože Rakušané byli spojenci, nezbývalo než jim poskytnout pomoc. Většinu rozhodování v této záležitosti Ludvík předal svým ministrům a rádcům. Výsledkem byla prohra na plné čáře a Bavorsko muselo vítěznému Prusku vyplatit jako válečnou náhradu třicet milionů guldenů.
To citlivého a nejistého mladého panovníka zcela zlomilo a přestal se o politiku starat. Svůj zájem přenesl zcela na kulturu a umění a dlouhodobě se odmítal sejít se členy své vlády. Pouze jen opakovaně žádal o finanční podporu svých projektů. Zároveň se však paradoxně celý život snažil snížit vliv ministrů a toužil nastolit absolutistickou monarchii dle svého velkého vzoru, kterým nebyl nikdo jiný než francouzský král a jeho jmenovec Ludvík XIV.
Bez zajímavosti není fakt, že přestože byl – jistě ne neprávem – nenáviděn svou vládou, byl oblíbený u poddaných. Možná proto, že netušili, jaké částky král čerpá ze státní pokladny na své výdaje za umění a stavbu zámků.
Do období jeho stažení se ze spolupráce s vládou spadá však jeden důležitý fakt. Ve svých dvaceti letech totiž dosud okouzlující mladík začal ztrácet svoji fyzickou krásu. Přišel o přední zuby, začal mít problémy s výslovností a postupně se z něj stával zakomplexovaný podivín, který hledal útěchu v obrovském množství jídla.
Kde je zakopán pes?
„Pohádkový král“, jak bývá Ludvík přezdíván, byl rozhodně netypický panovník. Miloval umění, nikdy se neoženil a neměl žádné potomky. Třikrát byl sice zasnoubený s mladší sestrou císařovny Sisi Sofií, ale toto zasnoubení vždy zase zrušil.
Dle historiků byl homosexuál, který navazoval vztahy s komorníky, operními pěvci a herci, což přinášelo mnohé skandály.
Jeho denní režim také nebyl zrovna obvyklý. Trpěl nespavostí, takže ve dne spal a v noci jezdil kočárem po kraji či chodil po cimbuří. Sám sebe považoval za vtělení bájných rytířů. Od toho je už jen krůček, aby byl považován za šílence, i když podle mnoha dnešních psychiatrů nebyl postižen duševní poruchou, ale spíš trpěl agorafobií, tedy strachem z otevřených prostor.
zámek Herrenchiemsee
Když do života vstoupí Wagner
Zájem o operu, mýtické hrdiny a staré báje v Ludvíkovi patrně probudila především hudba německého skladatele Richarda Wagnera. Seznámil se s ní už roku 1861, ovšem uhranutí jejím kouzlem mu zůstalo po celý život a bezesporu jej i zásadně ovlivnila.
Wagnera král povolal na svůj dvůr jako dvorního skladatele a vyplácel mu obrovskou roční rentu. Právě v tomto období umělec dokončil unikátní sérii čtyř oper Prsten Nibelungův, jejíž celkový hrací čas činí skoro patnáct hodin.
Král štědře financoval také provedení jeho oper, ale psal mu i láskyplné dopisy (jen pro jistotu, aby nedošlo k dezinterpretaci: mezi těmito dvěma nikdy nebyl prokázaný jiný než platonický vztah). Wagner dokonce roku 1865 požádal o sponzorování stavby vlastního divadla, což vyvrcholilo ve snaze o jeho vyhnání z Mnichova. V kontaktu s králem (a jeho financemi) však zůstal i nadále.
Pohádkové zámky
Ludvík byl nejspíše plachý snílek, který se moc neosvědčil jako panovník, ale dodnes si jej všichni připomínají díky pohádkovým zámkům, kterými Bavorsko vyzdobil a které v současné době představují základní body lokálního turistického ruchu.
Jediný, který skutečně dokončil, je královská vila Linderhof. Na půvabný zámeček ji v letech 1874 až 1878 přestavěl z domu svého otce a v této nejmenší ze svých staveb také nejdéle pobýval.
Už v roce 1873 koupil Ludvík II. ostrov na největším bavorském jezeře Chiemsee a o pět let později byla zahájena stavba zámku Herrenchiemsee dle jeho velkého vzoru, francouzského krále Ludvíka XIV. Tzv. Bavorské Versailles však nebyly i přes obrovské investice nikdy dokončeny.
Řekne-li se však jméno Ludvík II. Bavorský, snad každému se vybaví romantický zámek Neuschwanstein, zasazený v horské krajině na břehu Labutího jezera. Nachází se u městečka Füssen a návštěvníky tu kromě okouzlení jeho pohádkovou nádherou čeká i strmý výstup. Stavba, inspirovaná dřívější návštěvou durynského hradu Wartburg a zároveň Wagnerovými operami, odráží fantaskní svět, v němž král žil a o němž snil. Plány byli pověřeni divadelní architekt Christian Janko a architekt Eduard Riedel, kteří s nesmírnými výdaji začali roku 1869 ze světle šedého vápence stavět unikátní komplex, v němž se odráží různé historické stavební slohy. Ty tu zkombinoval s nejmodernější technikou, včetně horkovzdušného vytápění. Plánovaný rozpočet byl několikrát překročen (stejně jako i u ostatních zámků), a tak není divu, že po králově smrti byl projekt rychle ukončen, a zámek tak nikdy nezískal plánovanou podobu.
zámek Neuschwanstein
Podivný konec podivínského krále
Ale právě se zámkem Neuschwanstein jsou částečně spjaté i poslední dny výstředního panovníka.
10. června 1886 totiž sem přijela komise, která jej měla zbavit svéprávnosti. Král, který už byl dlouho pronásledován nočními můrami, v nichž se jej snažil kdosi zabít, se stal podezřívavý vůči svému okolí, a tak nechal všechny členy komise zatknout a uvěznit. Jeho zámek chránily policejní i hasičské sbory z okolí i lidé vlastním tělem.
Na druhé straně se postupu vlády není co divit. Kromě podivínského chování král zruinoval státní rozpočet, zahraniční banky mu vyhrožovaly exekucemi, a dokonce měl nařídit ministrovi financí, aby prodal Bavorsko a koupil novou zemi v Jižní Americe.
Nakonec byl prohlášen za nesvéprávného, zbaven trůnu a přestěhován na své letní sídlo v zámku Berg, kde byl obklopen zdravotním personálem.
Bez zajímavosti jistě není fakt, že členové oné komise, která měla rozhodnout o králově pomatenosti, jej neviděli a jeho diagnózu stanovili na základě nepřímých důkazů, jako např. dopisů, nalezených v odpadkovém koši. Jeden z nich, psychiatr Bernhard von Gudden, sehrál patrně důležitou roli i při králově smrti, ke které došlo už 13. června 1886.
Jak to vlastně celé bylo?
Oficiální verze je jednoduchá: Král byl pro neschopnost zbaven trůnu a druhý den po svém příjezdu na Berg vyrazil večer se svým psychiatrem na procházku. Tam Guddena zabil a sám se utopil v Starnbergském jezeře.
Zní to přehledně a vzhledem k dané situaci logicky. Jenže je tu pár ALE…
Jedno z nich přinesl mnichovský režisér, který objevil muže, jehož otec měl za úkol spálit králův kabát. A v něm našel dvě díry, které by odpovídaly dvěma průstřelům zad.
Objeven byl také dokument, který dokládá, že muž, který královo tělo objevil, získal právo dožít na zámku Nymphenburg. Jen stěží se dá ubránit otázce, zda tato štědrá odměna nebyla odplatou za letité mlčení. Proti pochybnostem nejde ani skutečnost, že rod Wittelsbachů striktně odmítá povolit exhumaci a pitvu tohoto panovníka.
Jak to tedy doopravdy bylo?
Nikdo neví. Nejrozšířenější je teorie, že král se v noci snažil uprchnout ze zámku a spolu se svým psychiatrem (který se mu možná snažil zabránit) byl zastřelen.
Ale kdo ví… pravdy už se asi nikdy nedobereme.
Vrátíme-li se k faktům, nezbývá než dodat, že tělo krále bylo pochováno 19. června 1886 v kostele svatého Michala v Mnichově a na trůn nastoupil tzv. trudnomyslný král, Ludvíkův mladší bratr Ota I. A kvůli jeho duševnímu onemocnění zůstal i nadále bavorským regentem strýc obou sourozenců Luitpold. Po jeho smrti roku 1913 jej v roli regenta vystřídal jeho syn Ludvík III. Bavorský, jehož vládu roku 1918 ukončila revoluce, která zemi přeměnila na republiku.
Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy
Vloženo: 30.3.2020
Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.
