Belgické dobroty

Rozhodnete-li se opravdu si užít návštěvu Belgie, počítejte s tím, že se vrátíte o pár kilo těžší. Jejich lákavým dobrotám se prostě nedá odolat a bohužel nepatří zrovna do kategorie dietních pokrmů.

Hranolky

Zeptáte-li se Belgičana, jaké jídlo se mu vybaví, když vzpomíná na babičku, většinou má bez rozmýšlení jasno: hranolky. Levný pokrm ze všude dostupných brambor je totiž snadné připravit pro velkou rodinu. A Belgičané si jsou jistí, že hranolky vznikly právě u nich, i když o světové prvenství se hlásí i Francouzi, Španělé či Britové.

Brambory se do Belgie dostaly v 16. století, kdy je do Antverp spolu s limetkami a pomeranči přivezl jako dárek svému bratrovi Juan de Molina. Dle legendy se ale první bramborové plátky smažily až v polovině 17. století. Tehdy totiž zamrzla řeka Máza a místní rybáře napadlo naházet plátky brambor do rozžhaveného oleje, tak jak to běžně dělali s rybami.

Problém s tímto příběhem však přichází s fakty. Brambory do této oblasti přišly až kolem roku 1735 a chudí lidé si patrně nemohli dovolit spotřebovat tolik oleje, kolik je ho potřeba při smažení brambor.

Dnes jsou hranolky v Belgii nejčastější přílohou, přičemž statistiky uvádějí, že každý Belgičan jich ročně spotřebuje 75 kilogramů. Koupit si je můžete i v kornoutu na ulici v tzv. friteries či frituurs (záleží na tom, v které části zrovna jste). Těchto obchůdků lze v celé zemi napočítat kolem pěti tisíc, což ve srovnání s Amerikou tady dělá jedenáctkrát více „hranolkáren“ na osobu než provozoven McDonald´s za velkou louží. Poprvé se objevily už roku 1838 v Lutychu.

Většinou jsou místní hranolky silnější a smaží se v hovězím tuku nadvakrát. Nejprve pět minut při 130 °C a po deseti minutách odpočinku ještě další dvě minuty ve 170 °C. To zaručuje jejich křupavost a obsah tuku jen 11,5 %. Možnost použít rostlinný olej vůbec nezmiňujte, to se tu rovná svatokrádeži!

Je také nutné vybrat vhodnou odrůdu brambor, přičemž nejčastěji se používá masivní a tuhá Bintje. Na vás pak už je, s jakou omáčkou si hranolky dáte. Můžete samozřejmě sáhnout po klasice, jakou je majonéza či kečup, ale lze si je posypat i solí a kari či ochutnat jemně narůžovělou andaluskou omáčku, připravenou z majonézy, pepře a rajčatové pasty.

To, že Belgičané berou své hranolky opravdu vážně, dokazuje i skutečnost, že existují kurzy pro prodavače této pochutiny, ale i muzeum hranolek. Navštívit ho můžete v Bruggách. Sídlí v historické budově Saaihalle, jejíž starší část pochází z roku 1399 a mladší „až“ z 15. století. Tady se zájemci dozví vše o historii i současnosti této dobroty. Celé přízemí je věnováno jen bramborám, tedy jejich historii, odrůdám, ale i škůdcům. Za pozornost tu stojí i část dokumentující bramborové a hranolkové rekordy. První patro pak patří jen a jen hranolkům a v závěru expozice nemůže chybět ani ochutnávka dokonale usmažených hranolků.

Moules

Nahlédnete-li do některé z belgických restaurací, uvidíte s velkou pravděpodobností na některém ze stolů černý hrnec s neobvykle hlubokou poklicí. Po jejím odkrytí spatříte to, co Belgičané nazývají černé zlato, tedy slávky. Každý rok se jich jen v tomto státě zkonzumuje mezi pětadvaceti až třiceti tunami, a tak není divu, že tu patří k základním potravinám.

Jejich cesta na stůl však není jednoduchá. Začíná na útesech v Severním moři, kde rybáři posbírají vajíčka slávek, která přivezou do snadněji přístupných pobřežních vod. Tady se pomocí lepkavé tekutiny přilepí na dlouhá lana a po dvou letech čekání je možné je sbírat.

Koupit se dají na trzích i v obchodech. Jejich příprava je pak snadná. Po trojím propláchnutí studenou vodou je nutné vybrat a vyhodit ty, které jsou otevřené. Ve velkém hrnci se pak rozehřeje máslo, do nějž se přidávají různé ingredience. Moules marinière jsou ochucené bílým vínem, máslem a zelenou petrželkou, moules natures dodává chuť a vůni řapíkatý celer a pórek a k receptu moules à la crème patří smetana zahuštěná moukou. Setkat se však můžete i se slávkami s pivem, česnekem či na kořenové zelenině a nikdy nesmí chybět špetka soli. Samotné slávky stráví v hrnci asi pět minut, dokud se neotevřou. Po jejich vyndání zůstává na dně hrnce skvělý vývar, který je možné využít jako vynikající polévku.

Pro konzumaci slávek existují samozřejmě speciální vidličky, ale s těmi se setkáte spíše jen v těch nejlepších restauracích. Běžný Belgičan používá jednu prázdnou lasturu jako kleštičky, kterými vytrhává maso ze schránek a dává si je jí do úst. K odkládání prázdných lastur slouží právě ona hluboká poklička. A chcete-li ušetřit místo a ukázat se jako pečlivý a pořádný člověk, můžete elegantně zasouvat prázdné lastury jednu do druhé, a vytvářet tak dlouhé řetězy.

Jedna porce obsahuje zhruba kilo slávek. Doma si často všichni nabírají z jednoho hrnce, vedle nějž leží i společná místa hranolků. Bez nich si totiž Belgičané tento pokrm snad neumí ani představit. Tato kombinace, kterou v jídelních lístcích a na vývěsních tabulích restaurací uvidíte jako moules-frites, má dlouhou historii: první zmínka o ní se objevila ve vlámském rukopise už roku 1781.

Plat du fruits de mer

Belgičané se nevyhýbají ani konzumaci jiných mořských živočichů. Hojně upravují ryby a při slavnostních příležitostech si nenechají ujít plat du fruits de mer, tedy talíř s plody moře. Většinou je sdílený mezi dvěma a více strávníky a servírovaný je na několika podnosech barvy stříbra, umístěných na stojánku nad sebou. Na nich na ledovém loži, doplněném o mořské řasy či listy salátu, leží syrová i tepelně zpracovaná mořská havěť, pro niž v češtině lze v mnoha případech jen stěží najít přesné pojmenování.

Základ tvoří množství mlžů a plžů v ulitách různých barev, velikostí i tvarů, mezi nimiž nesmí chybět belgické černé slávky. Ochutnat tu lze i různé typy krevet. Tito korýši existují ve více než dvou a půl tisíci druzích a Belgičané je často konzumují osmažené v těstíčku jako garnaal kroketten či v podobě salátu v rajčeti. Servírují-li se i s ulitou, odlomte rukama prvně hlavu a ocas, skořápku obepínající tělo rozevřete a maso z ní vyjměte. U větších kusů můžete použít vidličku a nůž.

O něco málo více práce je s langustami, kraby a humry. Ti se podávají už s rozlomenými ulitami, ale k dispozici určitě budete mít i speciální kleště a louskáček. Nezapomeňte využít opravdu všechno maso, které tyto dobroty poskytují – třeba i v klepítkách.

Zapomenout bychom neměli ani na sépie či kalamáry neboli olihně. Tito hlavonožci poskytují jemně bílé maso a podává se většinou jen jejich tepelně zpracované štíhlé tělo bez hlavy a chapadel.
Naopak většinou syrové se servírují ústřice. Před konzumací je jen pokapete citronem a vcucnete obsah lastury.

Při vychutnávání plodů moře se nenechte zmást množstvím kleštiček, louskáčků, podivných vidliček či napichovátek. Co lze, jezte rukama! Můžete si být jistí, že na konci dostanete ubrousek s citronovou vůní, díky němuž se zbavíte nechtěných vůní.

Pralinky

Projdete-li kterýmkoli větším belgickým městem, aniž byste se nechali vlákat k ochutnávce některé z čokoládových dobrot, můžete se považovat za hrdiny! Obchůdky s pralinkami tu totiž na vás čekají na každém kroku a jejich neodolatelná vůně prosycuje vzduch v dalekém okolí.

Přes dva tisíce výrobců v Belgii dodá na trh každý rok více než sto sedmdesát tun pralinek. Není tak divu, že toto odvětví představuje významnou součást belgické ekonomiky – jen vývoz přináší skoro dvě miliardy eur ročně.

Čokoládu do Evropy poprvé přivezli Španělé z Mexika v 16. století a díky nadvládě španělských Habsburků se roku 1635 dostala do Belgie. Větší rozmach však přišel až po roce 1908, kdy země získala novou kolonii Kongo, z níž přivážela obrovské množství kakaa.

Přestože název pralinek je patrně odvozen ze jména francouzského šlechtice du Plessis-Praslin, původ této dobroty je jednoznačně belgický. Roku 1857 přišel do Bruselu Švýcar Jan Neuhaus, který si tu spolu se svým švagrem otevřel lékárnu. V ní prodával lékořici na žaludek, sladké sirupy na kašel, ale i hořkou čokoládu. Jeho vnuk pak roku 1912 vyrobil první pralinku: čokoládovou ulitu plněnou drcenými mandlemi. Značka Neuhaus patří dodnes k předním výrobcům čokoládových bonbonů a po celém světě má více než dva tisíce obchodů.

V současné době je k mání nepřeberné množství náplní. Čokoládová schránka může skrývat měkkou i tekutou náplň, přičemž k nejčastějším příchutím patří lískový oříšek, mandle, marcipán či různé likéry. Setkat se však lze i s pralinkami s karamelem se solí, medem, kávou, a dokonce i s becherovkou, pivem či wasabi.

Gaufres

Pralinkami a čokoládou však výčet belgických sladkostí ani zdaleka nekončí. Na ulicích lákají výlohy, v nichž jsou pestrobarevně nazdobené gaufres, tedy vafle. Zatímco doma si je místní jen popráší moučkovým cukrem, v prodejních okýnkách jsou pro turisty připraveny bohatě zdobené snad vším, co si umíte představit. Na své si tu přijdete, ať už máte chuť na marmeládu, čerstvé ovoce, likér, šlehačku, čokoládu či kombinaci toho všeho.

Za předchůdce dnešních vaflí jsou považovány středověké oplatky, pečené mezi dvěma železnými formami. Po celé Belgii dnes převládají asi jeden a půl centimetru vysoké měkké mřížky s křupavými okraji, které mají tvar podlouhlých obdélníků. Jsou připravovány z řidšího kynutého těsta a spojené jsou především s Bruselem.

Od nich je nutné odlišit tzv. gaufres liégeoises, tedy lutyšské vafle, které jsou menší, hutnější a mají nepravidelný tvar. Nikdy však nesmí mít čtyři rohy jako ty bruselské! Upéct si je můžete z hladké mouky, vejce, cukru, vepřového sádla a přidat do nich lze i trošku droždí. Jedí se jen pocukrované a posypané špetkou skořice.

Existuje i třetí typ vaflí, který se však od těch předchozích liší už na první pohled. Jedná se o velice tenké a tvrdší stroopewafel, spojené sirupovou náplní. Koupit si je lze v každém supermarketu a jsou ideálním dárkem pro milovníky sladkého.

K dalším skvělým belgickým cukrovinkám patří tzv. speculoos. Kořeněné sušenky s příchutí karamelu se dříve pekly především před náboženskými svátky, ale dnes si lze tyto ploché sladkosti s vyraženým vzorem na přední straně koupit v obchodech pro turisty po celý rok.

Belgická kuchyně

Přestože turista v Belgii po pár dnech nabyde dojmu, že Belgičané musí být díky svému jídlu jako koule, opak je pravdou. Lákadla, prodávaná v historických centrech měst, jsou upravená pro turisty a běžná belgická kuchyně je spíše skromná.

Snídani Belgičané moc neprožívají a k obědu si v práci často ohřejí v mikrovlnné troubě hutnou polévku. K těm nejčastějším patří rajčatová, mrkvová či pórková.

Hlavní jídlo obyvatelé Belgie konzumují večer – často vám vysvětlí, že proto, aby se měli celý den na co těšit. Budete-li mít to štěstí a dostanete se do belgické rodiny na večeři, čeká vás se vší pravděpodobností hutný pokrm a spát s prázdným žaludkem rozhodně nepůjdete. K běžným jídlům patří např. hutsepot, tedy kotlík s dušeným vepřovým, hovězím a skopovým masem, vařeným společně s bramborami a zeleninou. V Bruselu a jeho okolí se často připravuje stoemp, což jsou šťouchané brambory se zeleninou, k nimž se podává slanina či párek.

Za názvem waterzooi se skrývá něco mezi polévkou a dušeným kotlíkem, jehož základem je zelenina, smetana a vaječný žloutek. Dříve se jednalo o jídlo z ryb, ale ty dnes často nahrazuje kuřecí maso. Vychutnat si tu můžete i carbonade flamande, tedy dušené hovězí maso v omáčce z piva, cukru a koření. K vynikajícím receptům patří i brzlík ve smetanové omáčce, králík se švestkami naloženými v brandy, hrubá vepřová paštika s česnekem, zvaná ardenská, či úžasná gratinovaná čekanka v šunce. Budete-li mít to štěstí a navštívíte Belgii během jen šest týdnů trvající sezóny chřestu, neměli byste odolat jeho variantě s natvrdo uvařeným vajíčkem a politým máslem.

Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Vloženo: 30.3.2020

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.