Oblíbené zájezdy

St Kilda - ostrov na konci světa

Za svým snem až na konec světa

Jako dítě jsem se toulal prstem po mapách a objevoval neznámé světy. Mojí nejoblíbenější pohádkovou knížkou byl školní zeměpisný atlas světa. Nazpaměť jsem znal nejdelší řeky světadílů, nejvyšší hory, hlavní města i města s nejdelšími názvy. V pátek večer jsem měl dovoleno dívat se na televizi, kde dávali život v přírodě, ale jinak, stejně jako většina z mých vrstevníků, jsem byl při poznávání světa za hranicemi odkázán na popis severoamerických prérií v knížkách Karla Maye a o prázdninách jsem si jako svátost u babičky mohl prohlížet knížky cestovatelů Hanzelky a Zikmunda.

Měl jsem štěstí – doba nesvobody padla a hranice se otevřely v době, kdy jsem byl na střední škole. Dodnes si pamatuju první návštěvu Západního Německa, šli jsme s kamarády pěšky z Aše do Selbu a byli překvapení tím, jak jiný je svět pár metrů za našimi humny. Cestoval jsem jak se dalo, ne kvůli cestování, ale byl jsem posedlý architekturou, katedrálami, hrady, starými městy, historie se stala hybnou silou mých cest. Podařilo se mi procestovat velkou část Evropy a nejčastěji jsem nabíral kurz na severozápad. Velká Británie se časem stala mým druhým domovem a postupně mi odhalovala jedno své tajemství za druhým. A jedno takové velké tajemství se mi letos podařilo otevřít.

Skotsko St Kilda



Opuštěný ostrov

Jedním z nejtajemnějších míst v Evropě je souostroví St Kilda. Pozůstatky bývalé velké třetihorní sopky se nachází více než šedesát kilometrů západně od pobřeží Vnějších Hebrid na severozápadě Skotska. Souostroví tvoří čtyři malé ostrovy a několik útesů, které dramaticky vystupují nad mořskou hladinu.

Po zhruba dva tisíce let zde žili lidé, naprosto izolovaní od jakékoliv civilizace, kteří se živili lovem ptáků, sběrem jejich vajec a primitivním rybolovem. Až do pozdního středověku byli tehdejší Evropě neznámí, v 19. století tam ovšem začali jezdit turisté, kteří zavlekli na ostrov choleru a neštovice a také svojí přítomností změnili pohled místních obyvatel na život jako takový a v podstatě je motivovali k odchodu. Počátkem dvacátého století odsud odchází posledních 36 obyvatel a St Kilda se stává neobydlenou.

I když s tím obydlením to není tak docela pravda. Od roku 1957 je na ostrově pozorovací stanice britské armády a radar, od konce dvacátého století zde také žijí správci National Trustu, který St. Kildu vlastní. Od roku 1986 je St Kilda zapsána na seznamu Světového dědictví a to jako tzv. „dual site“, tzn. jak na seznamu historického dědictví, tak přírodního.

Ostrovy a hlavně přilehlé útesy jsou hnízdištěm mořských ptáků včetně několika ohrožených druhů. Žije zde zhruba 30 000 párů terejů, což je čtvrtina celosvětové populace. Dále zde hnízdí buřňáček malý a to v počtu necelých 50 000 párů, což je 90 % celosvětové populace, a v letních měsících zde také hnízdí asi 140 000 párů známého papuchalka.

Skotsko St Kilda


Cesta na St Kildu

Jednou jsem v televizi viděl kousek dokumentárního pořadu o opuštěném ostrově, kde kdysi žili lidé, kteří bosi lezli po nepřístupných skaliscích, lovili hnízdící ptáky, sbírali jejich vejce, v koších je na provazech spouštěli na moře, kde v lodičkách čekali další lidé, kteří je odváželi zpět na ostrov a tam je skladovali v malých kamenných domečcích. Nepamatoval jsem si ovšem jak se ostrov jmenoval a kde se nacházel.

O mnoho let později jsem dostal knížku z antikvariátu, kde se psalo o odchodu posledních obyvatel tajemného ostrova St Kilda na Skotské pobřeží. Začetl jsem se do poutavého vyprávění a ožily vzpomínky na televizní pořad. Našel jsem si fotografie tohoto souostroví a začal vymýšlet, jestli by se tam nedalo nějak dostat. První pokusy mě nasměrovaly na výlety helikoptérou, což by byl ale příšerně drahý výlet, a tak jsem vše pustil z hlavy. Když jsem ale začal plánovat svou letní dovolenou a rozhodl se jet po mnoha letech opět soukromě do Skotska, události nabraly ten správný směr. Po chvilce hledání se mi podařilo zjistit, že na St Kildu jezdí soukromé výletní společnosti. Celodenní výlet malou rychlou lodí je sice stále ještě docela drahý, ale na rozdíl od helikoptéry už ne nedostupný. Přizpůsobil jsem tedy vše tomu, abych mohl výlet na St Kildu zařadit do programu mé cesty.

Cesta na St Kildu je lemována mnoha protivenstvími. Abyste se tam mohli vypravit, musíte dojet na nejodlehlejší místa ve Skotsku. Vyčleníte si dva dny ze své dovolené, provedete rezervaci a pak doufáte, že jeden z těch dvou dnů budete mít štěstí na počasí a výlet se uskuteční. Když není hezky první den, máte šanci, že druhý den se pojede. A když není vhodné počasí na celodenní toulky po Atlantiku ani druhý den, zaplacené peníze se vám vrátí, ale zážitky se nekonají.

Rezervaci je nutno udělat hodně dlouho dopředu, lodička pojme 12 cestujících a zájem je veliký. Srpnový výlet jsem rezervoval v březnu a od té doby se modlil, aby bylo pěkně. Nebo alespoň aby nefoukalo - déšť totiž není důvodem ke zrušení cesty, tím je jen silný vítr. Studoval jsem na youtube videa těch, kteří St Kildu navštívili, a někteří strávili den v padající vodě, přesto nadšeně komentovali svůj životní zážitek. Já jsem tak odvážný nebyl. Poté, co jsem si přečetl, že v srpnu tam průměrně prší dvacet sedm dní v měsíci, málem jsem propadl skepsi. Ale nakonec převládlo těšení s každým dnem, kdy se vysněný výlet blížil.

Skotsko St Kilda


Zážitková turistika

A pak najednou přišel den D. Plán byl jasný. Brzké vstávání, vydatná snídaně, cesta pěšky do přístavu, setkání s posádkou a spolucestujícími, tříhodinová plavba z Leverburghu do Village Bay u ostrova Hirta, pět hodin pobytu na ostrově, návrat na loď, plavba kolem útesů a ostrova Boreray a návrat zpět do Leverburghu. Počasí bylo milosrdné, ve vzduchu byla voda, ale mraky se trhaly a slunce se snažilo trhlinami prostrkávat své paprsky.

Vyrazili jsme na moře a naše malá, ale silná loď si razila cestu táhlými tmavými vlnami. Minuli jsme velké množství malých ostrůvků, opustili pobřeží Harrisu a dostali se na otevřené moře. Po dvou hodinách se před námi začaly rýsovat obrysy vystupujících ostrovů a útesů a všech se nás zmocnilo napětí a těšení. Střídavě jsem bral do rukou fotoaparát a snažil se zachytit první tereje, kteří nás doprovázeli a ladně klouzali nad hladinou, střídavě jsem si sedal do kabiny, upřeně pozoroval horizont a snažil se udržet kyslík v plicích a snídani v žaludku. Po třech hodinách jsme se konečně přiblížili k ostrovu Hirta, vpluli do zálivu a zastavili. Malý gumový člun nás převezl na ostrov, setkali jsme se se zástupcem National Trustu, ujasnili si pravidla chování a pohybu po ostrově a vyrazili každý svou cestou za dobrodružstvím.

Skotsko St Kilda

Ostrov Hirta byl jediným osídleným ostrovem souostroví. Na ostatních ostrovech byla skaliska a minimální možnosti přežití. Hirta je také největší, na délku má asi 4 km, na šířku 2,5 km. Nejvyšším bodem je Connachair, který ční 430 metrů nad mořskou hladinou. To byl i můj cíl – vystoupat na nejvyšší bod a kochat se nekonečnými výhledy.

Musel jsem projít opuštěnou vesnicí, kolem mnoha malých kamenných domečků, kde se skladovalo ptačí maso a vejce, vystoupal jsem do výrazného sedla a otevřel se mi úžasný pohled na ostrov Boreray a útesy Stac An Admin a Stac Lee. Můj další postup na vrchol Connachairu byl ztížen prudkým svahem, hustým vřesem, skrz který nevedla žádná cesta, a především mou slabou fyzičkou. Když jsem se nakonec vydrápal na vrchol, funěl jsem jako parní stroj. Ale to, co se mi naskytlo kolem dokola, to všechnu námahu tisíckrát vynahradilo. Kolem dokola se rozprostíral tmavý oceán, v dálce byl vidět pás Vnějších Hebrid, nataženou rukou jsem si téměř mohl sáhnout na Boreray, o který se tříštily vlny, ve vzduchu plachtili terejové a všude bylo takové zvláštní ticho… ne ticho, ale vzdálené šumění moře, vítr letící skrz vřes… a moje mohutné oddechování.

Skotsko St Kilda


Vytahuju foťák a točím se dokola. Najednou se na západním cípu ostrova tvoří mrak, který se rychle blíží. Výhledy jsou ty tam a ve vzduchu je voda. Sbíhám pár desítek výškových metrů dolů a otevírá se mi nový pohled na kamenné domečky a pozadí s rozervanými útesy. Opět vyndávám foťák a místo, abych se oblékl do pláštěnky, fotím. Za chvíli jsem mokrý a když vytahuju pláštěnku, nedaří se mi ji na sebe navléct. Sakra! Mokrý zvenku i zevnitř brodím se po kolena vysokým vřesem a scházím na druhou stranu ostrova. Po patnácti minutách přestává pršet a otevírá se neskutečné panorama ozdobené kontrastními barvami a dalekou viditelností. Úžasné. Sedám si na kraj útesu a kochám se tou krásou. Tak tohle opravdu stojí za to. Tady bych mohl sedět celý den. Bohužel, čas se pomalu krátí a musím se vrátit k lodi. Snažím se vrýt si do paměti každý krok, každý pohled, snažím se vstřebat vůni moře a vřesu, sůl i vlhkost ve vzduchu, raně podzimní barvy… Je to skutečně tak, jak to popisují ti, kteří se ze St Kildy vrátili – je to celoživotní zážitek. Once in a life time trip.

Zpět na moře

Odplouváme z Hirty, ale tím ještě výlet nekončí. Čeká nás plavba kolem útesů a ostrova Boreray, pozorování ptactva, dech beroucí pohledy a dlouhá cesta zpět. Proplouváme nejprve kolem útesů, po nichž jsme před pár hodinami šplhali vzhůru a obdivujeme dílo přírody. Náš skipper odvážně proplouvá mezi skalami a ukazuje nám hnízdiště terejů. Bohužel, je po sezóně a papuchalci jsou pryč. Ale nestěžujeme si, terejové jsou nádherní a my je pozorujeme.

Přejíždíme k Boreray a otevírají se nám neuvěřitelné pohledy. Stac Lee je 175 metrů vysoký útes, zcela pokrytý hnízdícími tereji, povídáme si o zdejším životě a o tom, jak lidé šplhali po nepřístupných útesech a lovili ptáky… je to příliš neuvěřitelné na to, abych to mohl nějak racionálně vnímat. Točíme se dokola, houpeme se na vlnách, fotíme, vstřebáváme tu krásu. Přesouváme se k dalším útesům a vše se opakuje. Hledám nejhezčí záběry, cvakám, pak odplouváme a já jsem jen plný dojmů.
Ostrovy se vzdalují, stojím na zádi a pozoruji, jak se pomalu noří do obzoru. Čas najednou plyne strašně rychle a úžasný den je pomalu u konce. Opět proplouváme mezi ostrůvky u pobřeží Harrisu, opět jsme zpátky v Leverburghu, je večer a krásný výlet na St Kildu je minulostí.

Skotsko St Kilda


Sněme

Je sychravý podzim, venku prší, probírám se fotkami z letní dovolené a vzpomínám na svůj životní výlet. Otevírám mapu a koukám se na St Kildu. Oči mi bloudí po Vnějších Hebridách, vzpomínám na návštěvu Skye, na Loch Ness, Stirling, Edinburgh. Jsem zpátky v civilizaci a přemýšlím, co mi zůstalo. Zážitky, fotky a sny. Ale nebýt těch snů, nebyly by ani zážitky, ani fotky.

Jsem velmi šťastný člověk – těch snů, na které člověk pod nánosem novějších a exotičtějších zážitků postupně zapomíná, bylo v mém životě hodně. A každý splněný sen se stal krásnou skutečností. A ty nesplněné? Ty třeba čekají na splnění. Anebo se nikdy nesplní. Ale to nás nesmí odradit od toho, abychom mohli snít. Protože když se některý z těch snů vyplní, je to krásné.

Skotsko St Kilda



Na cestách za poznáním se na Vás těší
cestovní kancelář PRO TRAVEL - specialista na školní zájezdy

Autor: Richard Melichar, 3.12.2018

Líbil se Vám článek? Rádi Vás budeme informovat o dalších.

Nechte si posílat novinky na Váš e-mail:

ZájezdyProŠkoly.cz
NAJDETE NÁS NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH
NAJDETE NÁS NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH
ČLENSTVÍ a CERTIFIKÁTY
ČLENSTVÍ a CERTIFIKÁTY
ACCKA ATECR Certifikát CSKS BritAgent E-lerning
POPULÁRNÍ ZÁJEZDY
POPULÁRNÍ ZÁJEZDY