Oblíbené zájezdy

Soutěž 2012

Výsledky literární soutěže 2012

Pro rok 2012 jsme vyhlásili literární soutěž o tablet. Soutěžili studenti a žáci, kteří s námi v tomto roce vycestovali na školní zájezd. Všem, kteří se soutěže zúčastnili, děkujeme za jejich úsilí a vyhlašujeme vítězné práce.

První cenu, tablet Samsung Galaxy 8.9 vyhrává Lucie Skalníková, Gymnázium Kolín.

literarni soutez 2012 - predani ceny.jpg


Dalších jedenáct cen - USB flash disk - vyhrávají:

Alexandra Zvárová
Michaela Kreibichová
Adéla Ryplová
Veronika Freyová
Lucie Koubová
Klára Šůchová
Megi Mejdrechová
Jana Kepková
Anastasia Shepeleva
Pavlína Šimková
Andulka Nedvědová

Gratulujeme!!!

Vítězná práce Lucie Skalníkové:

Zájezd do Anglie jsme plánovali dlouho dopředu. Už někdy v prvním ročníku jsme věděli, že bychom se tam společně chtěli podívat. Když se nám naskytla šance letos v říjnu, většina z nás neváhala a hned odevzdala závazné přihlášky. Do Anglie jsme se těšili každým dnem víc a víc. Představa, že společně uvidíme Londýn, užijeme si cestu v autobuse, na trajektu a hlavně britskou atmosféru byla dokonalá.

Když konečně nastal den odjezdu, nemohl nikdo z nás dospat. Sraz jsme měli před kolínským gymnáziem v časných ranních hodinách. Což pro některé z nás bylo náročné. Po příjezdu autobusu jsme všichni co nejrychleji naskákali dovnitř. Někteří se díky obrovské radosti a natěšenosti ani s rodiči nerozloučili, jen abychom už vyrazili. I přesto, že bylo docela brzo ráno, bylo v autobuse rušno a nikdo ani neuvažoval o spánku. Bavili jsme se, smáli se a bylo nám všem v očích vidět, jak moc se těšíme na ty chvilky, které spolu následující týden strávíme.

Na konci prvního dne, po dlouhé cestě, nás ve Francii čekala noc v málem, ale útulném pokojíčku v motelu F1. Hned následující den nás čekal ráno přejezd trajektem do Velké Británie. Někteří z nás měli z trajektu trochu obavy, ale hned po vyplutí jsme na obavy zapomněli. Cesta byla z větší části klidná. Se spolužačkami jsme jako první hledaly snídani a teplé nápoje. Už tady jsme měly první problém s naší angličtinou, protože spolužačka při objednávání čaje zaměnila anglické slovíčko za německé. A samozřejmě já, které mám ráda velkou kávu, jsem si díky mé nesoustředěnosti objednala kávu v nejmenší velikosti. Všichni, kteří mě znali, věděli, jakou velikost kávy piju, a proto nastal obrovský výbuch smíchu, když mi přinesli miniaturní kelímek kávy. A dokážete si jistě představit, jak to vypadalo, když skupina pubertálních dívek dostala záchvat smíchu.

Po příjezdu do Velké Británie jsme z autobusu obdivovali krásné britské domy a stále jsme zapomínali, že se v Británii jezdí vlevo. Zbytek dne jsme jezdili po památkách a hradech. Čím více se blížily večerní hodiny, tím větší obavy přicházely. Obavy z naší nové rodiny. Přicházely otázky: „Co když jim nebudeme rozumět?“, „Co když nebudou milí?“ a podobně. Já se svými třemi kamarádkami jsem věděla, že následující 3 noci strávíme u starších manželů Nigela a Trish. Když autobus dorazil na parkoviště, náš nový „taťka“ už nás vyhlížel. Cestou do nového domova jsme s ním prohodily jen fráze, jako jsou „Thank you“ nebo jednoslovné odpovědi na otázky. Ve dveřích našeho nového domova na nás čekala naše nová „mamka“, hned nám společně ukázali, kde jsou naše dva pokoje, kde jíst, kde je koupelna a toaleta. A už nás pozvali k večeři. Po večeři a krátkém vybalování jsme šli naším novým rodičům dát nějaké maličkosti z Kolína. Byli nadšení a Trish nám řekla, že díky nám mají druhé Vánoce. Následující 2 hodiny jsme s nimi seděli v obývacím pokoji a povídali si snad úplně o všem. Zjistili jsme, že Nigel vyrostl v Keňi , že se alespoň jednou za rok jedou do Keňi podívat, a proto mají všude po domě fotky přírody a zvířat odtamtud. Že mají krásná vnoučata, která jsme také na vlastní oči na chvilku mohly vidět.

Když jsme si tam tak povídali, došlo mi, že i malá slovní zásoba, kterou mám já, stačí k tomu, abych se dorozuměla.

Další 3 dny byly téměř stejné. Každé ráno jsme vstaly, nasnídaly se, dostaly balíček na celý den. A Nigel nás odvezl na místo srazu. Pak jsme chodili celý den po památkách, hradech nebo městech. A večer opět k rodinám. I přesto, že dny byly stejné, večery byly pokaždé jiné a pokaždé lepší. Jediné, co spojovalo všechny večery, bylo to, že nám pokaždé Nigel ve večerních hodinách udělal velký hrníček horké čokolády se sušenkou. Každý večer jsme také alespoň na hodinu přišly do obývacího pokoje, abychom jim řekly, co zajímavého se daný den událo a co nás následující den čeká.

Poslední ráno, které jsme u nich strávily, bylo smutné. Nechtělo se nám od tak moc milé rodiny odjíždět. Před odjezdem jsme se s Nigelem vyfotily. Hrozně nás mrzelo, že jsme se nemohly vyfotit s Trish. Jelikož druhý den musela do nemocnice, nechaly jsme jí spát. A jen jí po Nigelovi poslaly velké „Děkujeme“ a pozdrav. Celou cestu na parkoviště jsme všichni mlčely a dvěma z nás i slzy stékaly. Byl to celkově nejsmutnější okamžik v celém týdnu. Na parkovišti jsme vyložily kufry z auta, poděkovaly Nigelovi za všechno, co pro nás s Trish udělali, a hromadně se objali. Nigel nám řekl, že není proč se loučit. Že až budeme mít prázdniny, máme k nim přijet a můžeme u nich zůstat kdykoliv budeme chtít, na jak dlouho budeme chtít. Je nám jasné, že to říkal spíše ze slušnosti, ale netušil, jak moc vážně to my vezmeme. Proto jsme si navzájem místo „Good Bye“, řekli „See you later“.

Po několikahodinové cestě nastal dlouho očekávaný okamžik. Chvíle, na kterou jsme se všichni těšili. ► LONDÝN ◄. Po příjezdu jsme měli asi hodinovou procházku po Londýně s výkladem. Jako první jsme šli okolo londýnského oka přes Big Ben, Downing street, Buckinghamský palác až k Picadilly Cirkus. Na Picadilly jsme dostali rozchod. Nejprve to vypadalo jako že budeme mít strašně moc času a že se stihneme ještě někde najíst. Ale opak byl pravdou. V době rozchodu jsme stihli projít pouze jednu ulici, která vedla od Picadilly přes Oxford Street, kde byl všem známý Primark. Tam jsme strávili spoustu času. I přesto, že jsem s kamarádkami stihla jen jednu ulici, užily jsme si a nakoupily skoro vše, co jsme chtěly. Jako poslední věc v Londýně nás čekalo známé „ London Eye“. Vstupenky jsme měli koupené na osmou hodinu večerní. Když jsme absolvovali 4D ukázku, byli jsme natěšení ještě víc. Po nastoupení do kabinky londýnského oka už jsme se jen kochali výhledem na velkoměsto. Bylo to něco neuvěřitelného. Něco, na co nikdy nezapomenu. Je pravda, že už jsem na oku byla podruhé. Ale moje první jízda byla více jak před čtyřmi lety a ve dne. A musím uznat, že výhled na noční osvícený Londýn se nedá ani zdaleka srovnat s Londýnem denním. Po zážitku na oku jsme nastoupili do autobusu a naposledy z oken pozorovali to nejkrásnější město Evropy.

Po Londýně už nás čekala jen cesta domů trajektem a nekonečně dlouhá cesta autobusem. Na trajektu si téměř všichni hledali místo ke spánku. Já s mými kamarádkami jsme si samozřejmě opět daly kávu, už naštěstí do správné velikosti a se správnými anglickými slovíčky, a z oken nebo paluby jsme se loučily s krásnou Velkou Británií. Po příjezdu do Francie byla většina lidí z trajektu ráda, že mohli vylézt, protože moře bylo opravdu neklidné a s námi to celou cestu velice houpalo. A my měli před sebou celodenní cestu domů. Všichni byli unavení, a proto hned usnuli. Jen já s mými kamarádkami jsme kvůli kofeinu usnout nemohly. Nakonec jsme z celé cesty spaly asi hodinu. Cesta domů byla něčím zvláštní. V autobuse nebylo tolik veselo, jako když jsme z domova odjížděli. Nikomu se zpátky do České republiky nechtělo. Každý by nejraději zůstal ve Velké Británii, nejlépe v Londýně.

Kdybych celý zájezd shrnula, tak musím říct, že to bylo opravdu povedené a krásné. Vidět všechny hrady a památky, popovídat si s anglickou rodinou, ochutnat některé britské speciality a hlavně vidět na vlastní oči Londýn je nezapomenutelné, ale to, co se nám stalo u Buckinghamského paláce se jen tak někomu nepoštěstí. Během procházky okolo Buckinghemského paláce jsme stáli na přechodu a čekali, až nám skočí zelený panáček. Když v tom přijeli na motorkách policisté a začalo projíždět větší množství typických londýnských černých aut. V předposledním z nich seděla drobná starší paní. Až po tom, co nám to naše průvodkyně řekla, jsem si uvědomila, že jsem právě na vlastní oči zahlédla britskou královnu. To se jen tak někomu nepoštěstí. Tento zážitek mi všichni doma závidí.

Díky cestovní kanceláři PRO TRAVEL a naší skvělé průvodkyni jsme spolu strávili opravdu nádherný týden. Děkujeme!


Další práce 2.-11. místo:

Michaela Kreibichová
Tahle akce byla v mém diáři poznamenána tím největším písmem co šlo. Do Anglie naše škola odjížděla 19.3 2012. Dva týdny předtím jsme měli jarní prázdniny. Nikdy by mě nenapadlo, že z jarních prázdnin se vrátím s přetrhanými vazy na obou kolenou a tím pádem i s ortézou, elasťákem a s berlemi. I přes tento handicap se mi podařilo přemluvit lékaře, aby mi zájezd povolil. Nebylo to zrovna jednoduché, ale snažila jsem se. Týden předem jsem trénovala chůzi na berlích, abych zvládla chodit jako všichni ostatní. Zabalila jsem si do krosny co nejméně věcí, aby se mi dobře nesla i s berlemi a vyrazila do Ústí, odkud jsme odjížděli.
Odjezd byl kolem 3 hodiny. Jela jsem se svou kamarádkou z intru. Nebýt jí, asi bych zájezd nezvládla. Sedly jsme si do autobusu, zaparkovaly jsme berle do uličky a snažily se na sedačky poskládat alespoň trochu pohodlně. Cesta byla v celku dobrá i s náročnými zastávkami na benzínkách.
Do Londýna jsme přijeli kolem sedmé hodiny ráno. Prošli jsme Greenwich, projeli lodí po Temži a došli jsme k Toweru. Společně jsme si prohlédli královské korunovační klenoty a pak v prohlídce Toweru pokračovali po skupinách. Vyfotili jsme se s vojákem a prohlíželi co se dalo. Prohlídka byla náročná nejen na chůzi, ale hlavně na moje nemocná kolena a tak jsme s Denisou každou chvilku posedávaly na lavičkách a kochaly se pohledy na ten nádherný hrad. Když jsme vyšli z hradu, měli jsme možnost jít se občerstvit anglickými specialitami. Nám ale v batozích ve většině případů ještě ležely svačiny z domova. Po najedení jsme se přesunuli skrz Londýn a podívali se na zajímavé budovy finančního centra.
Po této procházce jsme se celí unavení přesunuli k St. Paul's Cathedral. V katedrále se nesmělo mluvit. Dostali jsme sluchátka, ve kterých šel anglický výklad. Málokdo z nás mu však rozuměl a tak nám naše průvodkyně prostřednictvím svého mikrofonu do našich sluchátek výklad přeložila. Součástí prohlídky katedrály byl výstup na ochoz. Byla tam spousta schodů a s mými berlemi jsme šli nahoru opravdu dlouho. Za tu námahu to ale stálo. Tahle katedrála opravdu neměla chybu.
Dále nás čekal Millennium Footbridge, na který jsme došli a poté dostali rozchod. Z autobusu jsme nebyli zrovna moc vyspalí a všichni jsme byli hodně unavení. Nám s Denisou došlo pití a tak jsme se rozhodli, že si půjdeme nakoupit. Cestou jsme potkali tesco a tak jsme zamířily tam. Vybraly jsme si velkou láhev džusu, která k našemu potěšení stála jen 0,50. K tomu jsme si za stejnou cenu koupily 4 čokoládové donuty a spokojeně jsme šli ke kase (samoobslužné). Všechno šlo jako po másle, dokud nám kasa nenabídla, abychom načetly clubcard. Nás nenapadlo nic jiného, než tam načíst naší clubcard. Bohužel, karta není mezinárodní a anglické kase se nelíbila. A tak jsme přivolané prodavačce musely vysvětlit, že máme českou clubcard.
Po náročném nákupu už moje nohy nebyly schopné jít někam dál a tak jsme se vrátily ke katedrále, kde jsme měli sraz. Postupně se začaly vracet všichni ostatní a tak nám čas do odjezdu rychle utekl. Autobus nás zavezl na parkoviště, na kterém na nás měli čekat naše anglické rodiny. Anglická koordinátorka však přijela pozdě a tak jsme dlouho čekaly. Konečně jsme dostaly přidělenou rodinu a jely domů. Bydlely jsme v malém bytečku za dvěmi kruháči. Rodina měla jednu holku a dva kluky. Byli moc hodní, akorát si s námi moc neměli chuť povídat. První den nám to ale nevadilo, protože jsme se jen vykoupali a zapadli do postelí.
Ráno nás čekal výlet do Stratfordu. Bylo sluníčko a vypadalo to, že nás čeká báječný den. První naše cesta vedla do kostelíku Holy Trinity Churých. Cesta nebyla dlouhá, ale ortéza na koleni mi nedělala dobře a projevil se předešlý náročný den. Dostala jsem křeče do nohou a nemohla jsem pořádně chodit. A tak jsme se s naší paní učitelkou a mojí Denisou oddělily a pomalu šly za všemi ostatními. Po prohlídce kostelíka nám průvodkyně ukázala kudy k rodnému domu Williama Shakespeara a kde se za jak dlouho sejdeme a šly jsme samy. Byly jsme na sebe strašně pyšné, protože jsem dokázaly všechno najít a dokázaly jsme se i domluvit v muzeu.
Odpoledne jsem jeli do rodiště Winstona Churchilla- Bleinheim Palace. Byly jsme na prohlídce vnitřku rozsáhlého komplexu a poté jsme dostaly volno. Když jsem čekali na vláček, který nás měl dovézt k bludišti, zažili jsme spoustu legrace s žebravým bažantem. Dojeli jsme k bludišti. Nejdřív jsme si prohlédli nádherné motýli a pak jsme šli bloudit. Kdo by řekl, že opravdu zabloudíme a zůstaneme v bludišti celou hodinu. Já tedy opravdu ne, protože jsem si berle nechala před bludištěm a pak se mi nechodilo zrovna nejlíp. Večer jsme jeli do rodin, kde jsme měli výbornou večeři.
Ráno jsme si zabalily, rozloučily se s rodinou a nasedly do autobusu. Čekal nás ještě celý jeden náročný den v Londýně. Procházka přes park byla opravdu dlouhá a náročná. Dostala jsem se do čela a určovala rychlost celé skupiny. Ne že by mi to bylo zrovna příjemné, ale naštěstí to nikomu nevadilo a všichni byli milí.
Procházkou Londýnem jsme se dostali až k London Eye na kterém jsme měli slíbenou jízdu. Součástí vstupenky bylo i 4D kino, které nemělo chybu. Vystáli jsme si frontu na oko a pomalu stoupali k nebi. Byl to úžasný pocit vidět město z ptačí perspektivy. Bohužel ale i oko někdy dojede zase dolu.
Potěch dnech už má kolena měla opravdu dost a Denisa taky. Dohodli jsme se tedy s průvodkyní, která nám půjčila mapu, vysvětlila cestu a pustila nás zkratkou na Oxford Street. Řeknu vám, je to úžasné, když jdete na vlastní pěst cizím městem v cizí zemi. Když jsme dorazili na Oxford Street byly jsme na sebe opravdu strašně pyšné. Nejenže jsme se dokázaly dostat na místo, ale dokonce jsme při tom ani jednou nezabloudily. Na Oxford Street jsme nakoupily dárky domů a pak pomalu prošly celou ulicí až na místo srazu, kde jsme ještě udělali poslední velké skupinové foto než pro nás přijel autobus. Úložné prostory v autobuse byly úplně přeplněné a tak nebylo divu, že na nás celou noc padaly všechny možné tašky.
Po výstupu na trajekt jsme nakoupily poslední drobnosti a pak si užívaly pohled na moře. Cesta domů už utekla rychle.
Londýn byl vždycky můj sen a zájezd mě opravdu nezklamal. Nikdy by mě nenapadlo, že prochodím půlku Londýna a Stratford na berlích, ale ničeho nelituji. Bylo to náročné, ale stálo to za to.


Alexandra Zvárová
Jaká je moje oblíbená země? ? Přece Velká Británie a to je jen jeden z mála důvodů proč jsem tam jela. Celá má rodina se mě ptá jestli jsem všem rozuměla a já musím říct, že jsem nečekala, že budu tak schopná se domluvit a všemu rozumět. Celou cestu tam už jsem byla nervózní a natěšená...moje první dojmy vypadali tak, že jsem pořád říkala :přesně takhle jsem si to představovala a obdivovala jsem vše co tam bylo...i když si všichni stěžovali na déšť já říkala...anglický déšť je krásný. Hned první den jsem si koupila náramek a plakát který sem dala kamarádce co se mnou bohužel nemohla jet. Hrozně se mi líbilo v rodině ve které jsme bydleli... Byli úžasní. Nikdy by mě třeba bez nich nenapadlo ochutnat fazole s párkem a hranolkama :D Mám z Anglie hodně zážitků a vzpomínek, ale ta nejvtipnější pro mě je "PŘÍHODA S RACKEM" ... Bylo to hned první den...šli jsme si koupit párek v rohlíku...myslela jsem že nemám takový hlad..tak jsem si dala malý párek, ale byl opravdu hodně malý. Tak jsem si o chvilku později šla koupit ještě jeden párek (tentokrát velký). Šla jsem s tím párkem velkým jako moje hlava zpět za ostatními a když jsem párek natočila abych si mohla kousnout...uslyším zvuk racka. Tak se podívám a druhou stranu párku drží racek... Nevěděla jsem co dělat tak jsem s tím párkem začala tak pohazovat dokud se racek nepustil..ale pak se na mě řítilo celé hejno racků a já byla ráda, že jsem rychle dokázala doběhnout do herny k ostatním :D Od té doby vždy když jsem viděla racka řekla jsem ze srandy, že na mě chystá atentát.


Jana Kepková
Hurá do Katalánska!

„A co řízky, máš? A každý večer nám piš, nezapomeň!“ Ach jo, Češi jedou na dovolenou, pomyslím si, když se loučím s maminkou a nastupuju do autobusu. Vzápětí si vzpomenu na Účastníky zájezdu a jen stěží potlačuji smích. Ještě jednou naposledy zamávat a je to tady. Hurá do Katalánska!

Po přejezdu Rozvadova, Německa, Francie a Pyrenejí jsme konečně dorazili k cíli. Přesto, že v přímořském městečku Santa Susanna byly toho dne silné dešťové přeháňky, ti odvážnější z nás toho neváhali využít. Hned po zabydlení v luxusním hotelu Riviera jsme se i přes vytrvalý déšť vydali na pláž. Nejen za sebe musím přiznat, že rozbouřené moře narážející do strmých pláží Costa Maresme v nás zanechalo hluboké dojmy. Ale nejlepší část dne byla teprve před námi. Jednoznačně nejpříjemnější událostí každého dne byly hotelové večeře. Výběr těch nejchutnějších španělských pochoutek jako by neznal konce. Není tedy divu, že naše první nesmělé rozhovory ve španělštině se odehrály právě v jídelně, kde jsme vychvalovali gastronomické kouzlení zdejších kuchařů.

Příjemným překvapením byla večerní zábava, kterou si připravil náš hotel. Měli jsme totiž příležitost zhlédnout efektní Flamenco show, po které jsme se také nechali unášet v rytmu temperamentní hudby. A co by to bylo za zábavu bez té pravé španělské sangrie!

Ne příliš odpočatí, zato velice šťastní jsme se následujícího dne plavili lodí kolem nádherného, v ten čas již sluncem zalitého pobřeží Costa Brava. Jen těžko si lze představit větší krásu, než na jakou se nám naskytl pohled. Příkré útesy, bílé domky ve stínu palem a azurově modré moře. Prostě ráj na Zemi.

V Katalánsku nás neohromila jenom příroda. Bylo fantastické si projít tak nádherná místa jako starobylou perlu Katalánska, Gironu nebo Barcelonu, do které jsme zavítali hned dvakrát. Jen těžko bych Vám mohla popsat všechny divy, které se zde nacházejí, tak Vás alespoň nalákám na fotbalový stadion Nou Camp, který si vychutnali i ne příliš zapálení fanoušci kopané, Park Güell, Sagradu Familii a ostatní mistrovská díla geniálního architekta Antoni Gaudího. Barcelona nás uchvátila natolik, že z kašny na La Rambla, která nám přislibuje návrat do hlavního města Katalánska, jsme se napili radši hned několikrát.

Gaudí však nebyl jediný umělec, po jehož stopách jsme se vydali. Teatro-Museo Dalí a okouzlující městečko Cadaqués nám umožnily nahlédnout do geniální mysli největšího a nejoriginálnějšího světového surrealisty, Salvadora Dalího.

Jednoznačně nejpůsobivější byla návštěva kláštera Montserrat. Výstup autobusem úzkými serpentýnami v tak úctyhodné výšce a s fascinujícím pohledem na širé moře byl zážitek, na který se nezapomíná.

Co se mi však v Katalánsku líbilo nejvíce, byli zdejší lidé. Za nimi jsme se rozhodli vyrazit v den volna, který jsme si mohli užít každý podle svého. Podařilo se nám koupit lístky do vlaku, a tak jsme se mohli z luxusních sedadel cestou do nedalekého městečka Blanes kochat výhledem na moře. Po chvilce tápání jsme se zorientovali a jali se objevovat zdejší krásy. Když jsme si kupovali ovoce, paní v zelenině byla natolik milá, že jsme přemohli rozpaky a blýskli se svou nejistou španělštinou. Nabyli jsme však dojmu, že si našeho snažení velice cení, a tak jsme se od ní dozvěděli spoustu zajímavých věcí. O životě obyčejných lidí, o napjatých vztazích mezi Španělskem a Katalánskem nebo třeba i o tom, jak se tady lidé vypořádávají s krizí. Cestou jsme narazili i na staršího pána, který byl zaujat čtením sportovní přílohy. Napadlo nás tedy, že by mohl znát nějaké naše sportovce. Pán byl sice moc milý, ale raději než o sportu se s námi bavil o kvalitě španělských silnic.

Opravdového triumfu jsme však dosáhli ve vlaku cestou zpět, když jsme se zapovídali se sympatickým mladíkem. K našemu příjemnému překvapení si vzpomněl hned na celou spoustu našich sportovců, a to především z řad fotbalistů a tenistů.

Španělštinu jsme využili i při nakupování dárků, kterých jsme domů vezli opravdu hodně. Není se co divit, výběr byl bohatý. A tak jsme vždy po večeři vyráželi do obchodů a cestou se kochali západem slunce.

O noční život také nebyla nouze. Jak jsme zjistili, ve vedlejším hotelu byla živá hudba každý večer až do půlnoci. Tenhle hotel měl však něco navíc. Něco, čím se ty ostatní chlubit nemohly. Tím tajemstvím byli ti nejaktivnější důchodci, které jsem kdy viděla. Zatímco na ostatních místech lidé jen popíjeli a poslouchali, tady se vyloženě řádilo. Taneční parket byl vždy plný rozdováděných lidí, kteří věděli, jak si svou dovolenou užít. Vůbec jsme neváhali a za doprovodu vynikajících kapel jsme s nimi tancovali každý večer včetně toho závěrečného, kdy se k nám s chutí připojili i naši báječní profesoři, rodilí Španělé, kteří nás naučili hned několik nových tanců.

Musím podotknout, že jsme Katalánsko opouštěli s těžkým srdcem. Všichni jsme se shodli, že tohle byl náš nejkrásnější pobyt v zahraničí. Nejen že jsme poznali nové lidi, novou kulturu, krásná místa, ochutnali jsme mnoho báječných jídel a užili si spoustu zábavy, ale s překvapením jsme zjistili, že úroveň naší španělštiny doznala výrazného zlepšení. Také jsme dospěli k názoru, že ač jsme viděli pořádný kus Katalánska, stále je co objevovat. Takže jakmile bude další příležitost, bereme Katalánsko útokem!


Klára Šůchová, 10 let
Francie-Provence

Dne 2.května 2012 jsme navštívili s Vaší cestovní kanceláří PRO TRAVEL Francii-konkrétněji Provence. Jely jsme autobusem a naše první výprava byla na nějakou zříceninu kde jsme dali společné foto a usadili se na kameny a kreslili zbytky hradu. Zapomněla jsem zmínit, že jsme tam jely jako výtvarná třída. Někdo kreslil pole s hrozny a někdo zase tu velkolepou zříceninu hradu. Na místě jsme strávili asi jednu hodinu a pak jsme se vydali do strmé, úzké cestičky směrem do nějaké vesničky. Ve vesničce jsme se rozdělili a každý hleděl do jiného koutu Francie. Za hodinu jsme se zase všichni sešli u autobusu a odjely do tříhvězdičkového hotelu. Už se stmívalo a šli jsme na večeři do též tříhvězdičkové restaurace. K večeři jsme měli hranolky se smaženým sýrem a kečupem. Než jsme se nadáli, všichni měli dojezeno a společně jsme šli na kutě. Noc byla velice perná, jelikož nějací lidé z vedlejšího pokoje měli nejspíš nějakou tancovačku a dělali binec až do rána. Měly jsme s babičkou vstávat v sedm na snídani, protože v osm jsme měli jet autobusem na další výpravu. Jestli se ptáte proč se mnou jela babička tak Vám to hned řeknu. Nebylo mi ještě 12 let a tak jsem musela mít doprovod a maminka a tatínek nemohli. Ale k věci. Ráno jsme sešli ze schodů a zabrali si stolek v jídelně. Byl tam takzvaný švédský stůl, kde jsme se mohli obsluhovat sami. Dosnídali jsme a vydali se do pokoje abychom se připravili na výpravu. Tentokrát jsme se vydali do města kde jsme měli rozchod a mohli kupovat suvenýry pro naše příbuzné. Já jsem si koupila nějaké oblečení a babička kávičku. Kupování suvenýrů jsme nechali až na konec, protože jak se známe, někde by se nám to určitě ztratilo. Po chvilce jsme na sebe všichni narazili u vééélkého kolotoče. Tam se svezli skoro všichni a někteří dospělí :). Paní učitelka navrhla, že bychom mohli kreslit tady ve městě a ukázala na židličky poblíž restaurace kde jsme se uadili a začali kreslit. Já jsem kreslila obrovskou kašnu ve tvaru houby která byla porostlá mechem a rostlinkami ze kterých kapala ta vodička. Poté, co jsme dokreslili a dospěláci dopili kávu, jsme se vydali zpět do hotelu. S kamarády jsme se domluvili že pozdě večer budeme hrát před hotelem vibíjenou. Byl to šílený nápad! Přestali jsme hrát až okolo půlnoci a pak se rozloučili a šli spát. To byl od babičky sekec když jsem přišla takhle pozdě! Ale bylo pozdě a tak to nechala plavat a šli jsme spát. Na další den jsme měli naplánované dvě akce, a to zámek a muzeum VASARELY.

Zámek byl uprostřed pole s levandulemi. Vonělo to tam tak, že když jsme vystoupili z autobusu, tak jsme dostali do slova ,,FACKU“. Byl to nějaký zámek zaměřený nejspíš na náboženství.Všechno jsme tam prošli nasedli do autobusu a jely do muzea. Byla to dlouhá cesta, ale stálo to za to. Muzeum bylo celé...prostě nepopsatelné. Vešli jsme dovnitř a ty zvětšené obrazy a ostatní jeho díla byly prostě božská! Zakoupili jsme si i suvenýry a udělali společné foto. Dali jsme si svačinu a sedli si na obrubník. S holkama jsme viděli nějakého pána jak vzadu na louce dělá Taichi. A fascinovaně na něj koukali. Dosvačili jsme a jely zpět do hotelu. Tento den uběhl hrozně rychle a tak než byste řekli švec, byla noc a ulehli jsme ke spánku. Ráno jsme se probudili okolo deváté hodiny, protože jsme odjížděli na další výpravu až v deset. My sami jsme nevěděli kam jedeme a tak jsme se nechali překvapit. Jakmile jsme vyjeli na prudký kopec a viděli jak zeshora kouká vlajka a starověké beranidlo, bylo nám jasné kam jedeme. Byl to hrad a tentokrát celý! Myslím tím, že to nebyla zřícenina. Tento hrad a jeho prohlídka mě dokonce bavila, protože tam byli koně! A já koně miluju! Navíc tam toho bylo spoustu k vyzkoušení. Například: rozhoupání beranidla, různá mučidla, a mohli jsme si i pohladit koně. Jediné co mě na tom trápilo bylo to, že tato prohlídka byla hrozně krátká. Hned jak nám to průvodce doukázal a dořekl (P. uč. Nám to přeložila) jsme museli jít. A tím i končil náš pobyt ve Francii. Odjely jsme do hotelu a sbalili si svých pět švestek. Rozloučili se s Francií a odjely zpět do ČR. Odjezd byl bezstarostný, ale dlouhý. Jakmile jsme přijely zpět do Plzně, vyndali jsme si kufry a opustili parkoviště. Jely jsme domů a vyprávěli to mamince, tatínkovi atd. Moc jsme si tento výlet užili! Doufám, že si to někdy zopakujeme a také doufám, že se Vám tato mími slovy popsaná událost líbila. NASHLEDANOU


Anastasia Shepeleva
Když se řekne.... Paříž

V říjnu jsem měla tu čest cestovat s vaší cestovní kanceláří PRO TRAVEL a prožívat nezapomenutelné chvíle.

Představte si, že někde tiše hraje harmonika, že voní orestované kaštany a že všichni nosí barety. Ano, pravě takovou představu jsem měla, když jsem se poprvé nadechla pařížského vzduchu a viděla tamní zvyky.

Legrační, když se řekne Paříž, tak se vybaví dojímající příběh lásky a odpuštění, Moulin Rouge, Eiffelovka a mrakodrapy, které se staly ikonami nejznámějších světových časopisů…

Mojí první vzpomínkou byla katedrála Notre-Dame de Paris. Viděla jsem hodně kadedrál, ale žádná nebyla tak krásná a ideální. Hned první den jsem málem omdlela, když jsem viděla obrovské rozety, vysokou klenbu, portály, vitráže a slyšela její zvony. Pokračování mého příběhu se odehrávalo na Pařížské radnici, Hotel de Ville, kde se mnou moji kamarádi Marco , Adéla a Kuba začali natáčet interview. Z našeho interview se nakonec zrodil film „Nasťa v Paříži“.

Jedinou možnou příležitost ochutnat nejkrásnější sen každého dítěte, francouzské palačinky, jsem měla v Lucemburských zahradách. Už jsem ochutnala hodně palačinek, ale žádné nebyly tak velké a hlavně tak vynikající. S francouzštinou jsem neměla žádný problém, vždyť je to řeč zamilovaných a k tomu se ji učím třetím rokem.

Jedním z nejkrásnějších zážitků z Paříže byl mrakodrap La Tour Montparnasse Bienvenue, na který jsme se svezli nejrychlejším výtahem v Evropě. Tento nezapomenutelný zážitek nám umožnila naše průvodkyně Soňa Henigová. V 59. patře byla rozhledna s nejkrásnějším výhledem na noční Paříž. Potom pro nás přijel autobus a odjeli jsme na hotel.

Všichni byli tak unavení, že usnuli už v autobuse. Když jsme přijeli, hned jsme dostali kódy k pokojům a šli jsme se ubytovat.

Hodně lidí přijíždí do Paříže jenom proto, že chtějí ochutnat francouzské jídlo. O tom jsem se mohla přesvědčit druhého dne v Sacré-Coeur, když jsme já a moje kamarádka Adéla šly do pravé francouzské restaurace s pravými francouzskými kuchaři a s úmyslem ochutnat pravé francouzské hovězí. No, zklamané jsme nebyly. Ale když nám to hovězí přinesli, koukly jsme se na sebe a Adéla jako první řekla, že hovězí nejí a ať si to sním sama. Nakonec ale neodolala, protože měla velký hlad a s chutí to snědla.

V tentýž den jsme hned po snídani odjeli do Versailles, proslulého zámku francouzských králů. V zámku bylo tolik lidí, že se nám chtělo odtud hned vypadnout, ale nemohli jsme najít východ nebo alespoň vchod do zahrad. Naštěstí se nám to nakonec podařilo a našli jsme dlouho očekávaný vchod do nádherných a opravdu rozlehlých zahrad. Byla středa. Proč zrovna středa?! Zrovna totiž nefungovaly fontány, ale stejně jsem byla Versaillem doslova okouzlená.

Třetí den a zároveň poslední jsme dokončovali natáčení filmu „Nasťa v Paříži“. Poslední scéna tohoto filmu se natáčela na Eiffelovce, nejdříve ve výtahu a poté ve druhém patře. Nikdy nezapomenu na neopakovatelný výhled na celou Paříž, na město lásky, umění, módy... Také jsme byli v Louvru, největším muzeu na světě. Jelikož se zajímám o umění, byl to pro mě nejlepší a nejhezčí zážitek z celého zájezdu.


Megi Mejdrechová
DIE NÄCHSTE STELLE - DRESDEN
Zájezd do Drážďan byl pro mě takový malý dáreček. Přesně v den mých sedmnáctých narozenin jsem si zabalila foťák a slovník a vydala se na autobusové nádraží. Teprve se rozednívalo a ranní vzduch byl ještě studený, ale mně to bylo jedno. Hrozně jsem se těšila, až vyjedeme za hranice a já uvidím Drážďany – německou Florencii na Labi.
Cesta byla nádherná. Schoulila jsem se do sedačky a poslouchala výklad o historii města. Za oknem se míhaly skály Labského údolí, zrcadlení vody v řece, a já si přála, aby byl celý výlet takhle krásný.
Vystoupili jsme u Zwingru. Okamžitě mě ohromilo, jak je komplex rozsáhlý a jak majestátně působí. Chvíli jsme se slunili na nádvoří u Hudebního pavilonu a pak konečně vstoupili do prostor galerie. V chodbách obrazárny Alte Meister bych mohla chodit celé hodiny, času bylo ale na tak kouzelné město málo.
Pokračovali jsme dál centrem, před Semperoper právě probíhala vojenská přehlídka. Nějakou dobu jsem se koukala, připomněla mi totiž smutný osud města. Během druhé světové války bylo téměř 90% Drážďan zničeno, přesto se ale lidé vzmohli, opravili nejdříve svoje domy a pak i všechny historické stavby, kostely, divadla, operu. Myslím, že z atmosféry města je tato nezlomnost a hrdost cítit a proto, když jsem obdivovala jeho krásu, cítila jsem zároveň i velkou pokoru.
Průvodkyně nám nakonec dala několik tipů a my se vyrazili toulat městem sami a ještě chvíli poseděli v kavárně. Dokázala jsem si správně německy objednat a udělalo mi to velkou radost! Velký narozeninový zmrzlinový pohár. Pak už jsme se jen loudali podél Labe zpět k autobusu a ten nás odvezl domů.
Úžasné narozeniny, jako byly tyhle, člověk jen tak nezažije. A protože to byl zájezd opravdu povedený, rozhodla jsem se nadělit si rovnou další dárek, tentokrát vánoční. Takže v prosinci – Norimberk. Už se nemůžu dočkat.


Pavlína Šimková
Jakožto studentce střední školy v Turnově se mi naskytla možnost zúčastnit se zájezdu do Španělska. Nabídku jsem nejprve pečlivě zvažovala. Přeci jen jsem nikdy sama v zahraničí nebyla a španělsky se také neučím zrovna dlouho. V tu chvíli se mě spíše zmocňovaly pochybnosti a kladla jsem si otázky jako třeba – „co budu dělat, když se tam ztratím?“ „Domluvím se?“ Ale ne, řekla jsem si, že to zkusím. Do Španělska jsem se přeci vždycky chtěla podívat!

Rodiče mi zájezd umožnili a tak jsem v pátek 28. září 2012 ve 12:30 hod. stála i s kufry na autobusovém nádraží společně s kamarádkami a už jsme netrpělivě čekaly na autobus. Jen co jsme se všichni usadili, uvítala nás paní průvodkyně, která nás průběžně informovala o programu a vždy velice vstřícně zodpověděla jakékoli naše dotazy. V tu chvíli jsem si uvědomila, že veškeré mé pochybnosti před odjezdem byly naprosto zbytečné a že s touto milou paní se rozhodně neztratíme.

Při několika zastávkách během cesty jsem měla pocit, že místní musí okamžitě poznat návštěvu českého zájezdu. Zastávky se nesly v duchu „utratit co nejméně peněz, s nikým se moc nevybavovat a rychle zase odjet!“ Namísto poklidného oddechu na čerpací stanici bylo cílem rychle si odskočit dle možnosti v okolí a z časových důvodů rychlý návrat do autobusu.

Noc v autobuse probíhala v poklidu. Páni řidiči nám zprovoznili DVD přehrávač, tudíž jsme díky nim mohli sledovat dostupné filmy a skvěle se bavit. Jeden z našich profesorů, rodilý Španěl, měl s sebou též několik filmů. Vzhledem k tomu, že toto byl španělský zájezd, tak se i filmy zabývaly španělskou tématikou, z čehož měl náš profesor nefalšovanou radost. Pouze několik málo studentů, kteří se španělsky neučí, tuto radost nesdíleli. Pan profesor naštěstí brzy usnul, tak nám páni řidiči pomohli jeho filmy vystřídat jinými, kterým už rozuměli všichni. Po jedenácté hodině už většina z nás spala, nebo se o to alespoň pokoušela. Zajímavé byly spánkové polohy některých zúčastněných, byli i tací, kteří si raději lehli do uličky místo toho, aby spali na sedadle.

V sobotu jsme se probudili ve Francii a kolem osmé hodiny nám byla umožněna zastávka na snídani a ranní hygienu. Po několika dalších hodinách cesty jsme se ocitli ve Španělsku před naším hotelem Riviera. Počasí nám bohužel nevydrželo, začalo prudce pršet, a proto jsme se rádi ihned ubytovali. Paní průvodkyně nám zařídila prohlídku hotelu a stručně seznámila s okolím, na jehož průzkum jsme se vydali i přes nepříznivé počasí. Byli jsme poučeni o bezpečnosti kolem hotelu a v místní dopravě. Řidiči ve Španělsku málo respektují přechody pro chodce a vlaky jezdí zhruba trojnásobnou rychlostí nežli u nás - zkrátka jiná kultura. Tento den jsme zakončili výbornou večeří se širokým výběrem ze švédských stolů. Při vzpomínce se mi ještě nyní sbíhají sliny.

V neděli už nás probudilo sluníčko a vše pokračovalo jako na drátkách. Po snídani jsme vyrazili na pláž, která byla od hotelu vzdálená pouhých 50 metrů. Tam se nás paní průvodkyně zeptala, kdo jí pomůže koupit lístky na loď. Někteří z nás se chopili příležitosti a ihned se zapojili do španělské konverzace. Lodí jsme se přemístili podél pobřeží Costa Bravy do pěkného letoviska Tossa de Mar. Nejprve jsme se prošli po proslulém středověkém opevnění až k majáku El Faro de Tossa. Následoval hodinový rozchod k zakoupení oběda a prohlídce městečka. Poté pro nás přijel autobus a vydali jsme se do Girony, což je město, kde se spojují dva umělecké styly – renesance a gotika. Girona je také známa jako „židovské městečko.“ Ve městě se nachází asi jedenáct mostů, my jsme měli možnost vidět a jít přes most od Gustava Eiffela vypadající obdobně jako převrácená Eiffelova věž. Byla to nádhera. Představa, že je konec září, příjemné teplo, romanticky vyhlížející Costa Brava a Girona a kolem pohodoví a vstřícní lidé ve mně vzbuzuje ještě nyní krásně hřejivý pocit.

V pondělí byly na programu dva cíle. Nejprve jsme vyjeli serpentinami až na Vápencovou horu, pod jejímž vrcholem se vypíná klášter Montserrat se sochou Černé madony jako symbolu Montserratu. Následoval přejezd do Barcelony k fotbalovému stadionu Camp Nou. Tato část výletu nadchla především chlapecké osazenstvo autobusu, které se dychtivě vrhalo do tajemných zákoutí stadionu a potemnělých prostorů přilehlého muzea. Po pravdě řečeno, já nejsem vyznavačem fotbalového bláznění, ale tady to na vás dýchne, ať chcete, nebo nechcete. Třeba jen ten úžasný vývoj fotbalového míče! Kdysi dávno byl „slátán“ z několika kůží, naplněn jakousi podivnou hmotou a vážil až několik kilogramů a nyní, míč souměrných rozměrů, který nebobtná při špatném počasí, který letí do ohromných vzdáleností a který současný hráč při doteku téměř necítí. Snad nikdo z nás neodcházel bez alespoň malé trofeje. Těch dresů, které jsem na zpáteční cestě na tělech cestujících viděla, bylo tolik, že bychom postavili slušné české družstvo v barvách FC Barcelona. Také já jsem davovému šílenství modro-červených pruhů podlehla. Asi po dvouhodinové prohlídce jsme znaveni vyšli na denní světlo. Musím říct, že Las Ramblas nás všechny probudilo. Ulice přeplněné lidmi, kteří čiší energií a skvělou náladou. Z tohoto dne jsem si odnesla veliký úsměv na tváři.

V úterý jsme po předchozích, mnohdy vyčerpávajících, zážitcích uvítali volný program. Opravdu se hodil k poznání Španělska z tradičně českého stylu dovolené. Všichni účastníci zájezdu jsme zaujali relaxační polohu na pláži a příjemně odpočívali. Já jsem se ještě věnovala drobným nákupům dárků pro své nejbližší. Vybavena co nejkratší sukní a s úsměvem na tváři jsem se společně s kamarádkou vydala do místní tržnice ověřit své dosavadní znalosti základů jazyka. Byla to velká výzva jak vybojovat co nejpříznivější cenu a podělit tak ze skromného kapesného hezkými dárky všechny členy rodiny. Odcházela jsem spokojená. Španělé mají pro české turisty pochopení a rozhodně obchodují rádi .J

Středa byla zasvěcena umělci Salvatoru Dalímu. Dozvěděli jsme se spoustu informací o jeho životě a tvorbě. Již pohled na samotné muzeum sliboval nepřekonatelný zážitek. Budova muzea je zajímavou avantgardní stavbou s vejci na střeše. Tvorba Salvatora Dalího mi velmi učarovala. Velice se mi líbily jeho nápady jak přenést sen do reality, na plátno. Jeho obrazy zachycují obyčejné věci, jako například hodiny, a přesto z nich umělec vykouzlí neobyčejné skvosty, které na každém obraze vypadají naprosto odlišně a zajímavě, že i my, obyčejní uživatelé, si těchto věcí povšimneme z jiného úhlu pohledu. Dodnes mám některé jeho obrazy v živé paměti.

Čtvrtek byl náš poslední den ve Španělsku a nikomu se nechtělo odjíždět. Tento den jsme prošli snad celou Barcelonu a jako třešničku na dortu jsme si vychutnali prohlídku kostela Sagrada Familia, kde je mimo jiné pohřben i slavný umělec a architekt tohoto kostela, Gaudí. Jemu byl také zasvěcen celý tento den. Hlavním rysem tohoto umělce byly barvy. Spousta barev, které vkládal do své tvorby ať už ve formě nádherných vitráží v kostele Sagrada Familia, nebo ve formě veselých maškarních masek, lemujících balkóny Barcelonských domů. Barcelona je pro mě i díky tomuto umělci veselou a hravou metropolí, kde si i přes ruch velkoměsta najdete místo k zastavení a odpočinku. Jako jsem ho objevila já na nekonečné, mozajkou zdobené, lavičce v centrální části parku. Nádherný výlet skončil a později následovala už jen cesta zpět do České republiky.

Závěrem bych chtěla říci, že výuka ve škole ani sledování dokumentů a fotek na internetu nikdy nevyváží osobní zážitek z návštěvy této okouzlující země. Byla bych ráda, kdyby se tento e-mail dostal mimo jiné také k naší paní průvodkyni, které tímto moc děkuji za nádherně prožitý týden! Y Adiós España!


Adéla Ryplová
Jmenuji se Adéla Ryplová a minulý rok na podzim pořádala Vaše cestovní kancelář zájezd na dva dny do Vídně. Dozvěděla jsem se to přes naši školu, kde nám pan profesor rozdal informace o tomto zájezdu. Zpočátku mi to přišlo, že všechno , co tam bylo napsáno nejde v žádném případě za dva dny zvládnout a abych se přiznala, váhala jsem jestli jet nebo ne. Dnes jsem moc ráda, že jsem se rozhodla pro první možnost, protože tento zájezd mě obohatil o mnoho nových poznatků, zážitků a motivoval k mému budoucímu povolání.

Na tento dvoudenní zájezd jsme odjeli v brzkých ranních hodinách. V autobuse jsme ještě dospávali, co jsme v noci zameškali, když jsme v noci plni očekávání nemohli usnout. Cestou jsme nabrali naši milou průvodkyni, která nám rozdala různé potřebné materiály a řekla mnoho informací, o kterých jsme neměli ani tušení. Cestou do Vídně jsme se zastavili ve starobylém městečku Krems, kde jsme si prohlédli památky a nádherné uličky. Následovala návštěva oblasti Wachau, kde jsme si vyběhli na zříceninu hradu ve městečku Dürnstein, navštívili klášter Stift Melk a pokochali se klidnou hladinou Dunaje.

Když jsme opustili tuto krásnou oblast, zamířili jsme do cíle naší cesty – do Vídně, přesněji řečeno do Prateru, kde jsme měli možnost se projet dominantou tohoto města – Riesenradu. Po nezapomenutelném výhledu na Vídeň (ikdyž počasí nám moc nepřálo a pršelo) jsme Vídní zamířili do našeho ubytování.

Druhý den ráno, když jsme se probudili a najedli úžasné rakouské snídaně, jsme opět nastoupili do autobusu, který nás dovezl před Naturhistorisches Museum Wien, které bylo ale bohužel zavřené, takže jsme šli do protejšího komplexu Muzea, kde jsme měli možnost si prohlédnout mnoho zajímavých obrazů. Poté jsme se byli přijít historickým centrem města, kde jsme mimo jiné navštívili i Graben, kostel sv. Petra, dóm sv. Štěpána nebo Hofburg.

Po shlédnutí těchto památek byl na programu neuvěřitelný Hundertwasserhaus. Když jsem ho viděla poprvé, nevěřila jsem, že tohle mohl r. 1985 architekt Hundertwasser postavit. Stála jsem tam s otevřenou pusou a doslova zírala. Bylo to úžasné, ale to jsem ještě nevědla, co mě čeká nakonec. Přijeli jsme ke krásnému baroknímu zámku Schönbrunu, kde jsme měli možnost se projít po krásných zahradách, které ho obklopovaly. Tohle byla teprve BOMBA! Bylo to nádherné. V tu chvíli jsem si připadala jako ve snu. Němela jsem slov. Nádhera.

V odpoledních hodinách jsme se vrátili opět do České republiky.

Byl to krásný zájezd, který ikdyž byl pouze na dva dny, byl překrásný. Na všechny památky jsme měli dost času abychom si je prohlédli, paní průvodkyně nám o všech věcech řekla mnoho věcí a vždy když jsme ji o něco požádali, byla velmi ochotná. Rozhodně bych se s Vaší kanceláří ráda ještě někam koukla, nemám k tomu absolutně žádnou výtku. Vše bylo skvěle zařízené a časově naplánované. Děkuji Vám za krásný zájezd, na který budu po celý život vzpomínat.

Nechte si posílat novinky na Váš e-mail:

ZájezdyProŠkoly.cz
NAJDETE NÁS NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH
NAJDETE NÁS NA SOCIÁLNÍCH SÍTÍCH
ČLENSTVÍ a CERTIFIKÁTY
ČLENSTVÍ a CERTIFIKÁTY
ACCKA ATECR Certifikát CSKS BritAgent E-lerning
POPULÁRNÍ ZÁJEZDY
POPULÁRNÍ ZÁJEZDY